ČESKOSLOVENSKÉ PAPÍROVÉ PENÍZE

Po prohlášení Československé republiky (28.10 1918) byly na jejím území v oběhu peníze rakousko-uherské korunové měny, které současně obíhaly v ostatních nástupnických státech z rozpadlého mocnářství, příp. jen na částech jejich území (Rakousko-Uhersko mělo rozlohu 677 tis. Km. Čtv. a 51,4 mil obyvatel, z toho připadlo na Československo 20,7 % územní rozlohy a 26 % obyvatel, Rakousko 12,4/12,6, Maďarsko 13,8/15,2, Polsko 12/15,1, Jugoslávie 21,1/14,7, Rumunsko 16,7/12,7, Itálie 3,3/3,1). Šlo o bankovky p. č. 182, 185-193 a 195. Hospodářství v našich zemích, byť i válkou zbídačelé, bylo vyspělejší než u sousedních států, a proto se k nám tlačily jejich peníze. O začátcích čs. Peněz podáváme informace v časovém sledu.
V Československu byla docílena měnová kázeň již v prvních dnech svobody: filiálky Rakousko-Uherské banky směly (od 14.11. 1918) vyplácet hotovosti jen na mzdy a platy, nesměly eskontovat válečné půjčky, dne 5.11. 1918 byla vypsána Půjčka národní svobody v hodnotě 1 mld. K. Byla záhy zavedena kontrola devizového hospodářství, opatřena půjčka v cizině (USA) na nákup potravin, nejnutnějšího zboží a surovin a připravovala se měnová odluka. Protože měnové ústředí bylo ve Vídni a Československo se s ním rozešlo (i když viceguvernér dr. Gruber nařídil zřízení hlavního ústavu také v Praze), bylo nutné zajistit potřebnou zásobu peněz. Očekávala se totiž vydání, na něž nebudou stačit zásoby peněz na našem území, proto byl dne 19.11. 1918 přijat zákon o náhradních platidlech (č. 49/18 Sb.), která měla vydávat Zemská banka království Českého v Praze. Návrhy byly zakrátko připraveny v podobě nátisků, pokusných tisků, které se v malém počtu a v různém stavu dokončení zachovaly.
Měnová samostatnost
Ministr financí dr. Alois Rašín, jako ,,muž 28. října", měl již před prohlášením nezávislosti v plánu zhodnotit během času korunu na předválečnou hodnotu a učinit tato opatření:
1.    Rozejít se co nejdříve s rakousko-uherskou měnou
2.    Snížit objem obíhajících bankovek
3.    Zjistit a stanovit optimální objem peněz v oběhu
4.    Vydávat další bankovky jen na podkladě obchodního krytí
5.    Nepůjčovat státu emisním úvěrem
6.    Stáhnout valuty a hospodařit s devizami
7.    Vypsat majetkovou dávku
8.    Dosáhnout aktivní státní rozpočet – a především ,,efektivně pracovat a šetřit”
Tyto zásady nebo představy se postupně uskutečňovaly, ale hodnota Kč se na hodnotu předválečné koruny nedostala, ba nemohla dostat.
Dne 7.1. 1919 si Rašín pozval odborového radu Karla Leopolda a ředitele Pražské spořitelny dr. Viléma Pospíšila, které si vybral jako měnové poradce, a předložil jim několik nátisků čs. kolků a prohlásil, že ,,těmito kolky okolkujeme rakouské bankovky na našem území a z nich uděláme čs. Peníze”. A zde jsme u začátků měnové odluky. Na území republiky bylo v oběhu kolem 8mld. K, kromě pokladničních poukázek RUBKY a žirových účtů – celkem asi 10 mld. K. Nebezpečí pronikání inflačních bankovek ze sousedních nástupnických států bylo aktuální a měnová rozluka byla nutná. Ta se uskutečnila podle zákona ze dne 25. února 1919 (č. 84/19 Sb.), jehož návrh předložil Rašín a před parlamentem obhájil. Dnem 26.2. 1919 byly zcela uzavřeny čs. hranice a provedeny přípravy na okolkování ve dnech 3. - 9. března 1919 (na některých místech na Slovensku až do 9.3. 1919). Z hlediska naší informace a cit. Zákona je podstatné, že:
1.    Byly okolkovány rakousko-uherské bankovky počínaje 10korunou, z nichž se staly čs. Státovky
2.    50 % soukromé držby těchto bankovek bylo zadrženo a za ni vydána 1 % státní nucená půjčka, kterou se pak mohla platit dávka z majetku
3.    Byly sepsány válečné půjčky a pokladniční poukázky RUBKY
4.    Proveden soupis vkladů, cenných papírů, běžných účtů, depozit, majetku různých forem a také drahých kovů (toto jen prohlášením) - vše k 1. březnu 1919.
Byl to obrovský soupis do té doby neznámý. Na akci se podílelo 15 tisíc pracovníků z peněžnictví, ze státní správy, ba i duchovní. Aparát se skládal z 13 hlavních a 410 okresních komisariátů, okrouhle s 1500 sběrnami. Okolkovány byly bankovky p. č. 201-205, bankovky po 1 a 2 K okolkovány nebyly a zůstaly s rakousko-uherskými mincemi v oběhu. Jejich oběh se odhadoval na 220 mil. K, ale bylo jich staženo za 295 mil. K, takže přes 60 mil. bylo k nám ilegálně dovezeno ze sousedních států. Kolky se měly nalepovat na ,,maďarskou” stranu, na uherský státní znak, což se důsledně nedodržovalo, a tak nalézáme kolky i na rakouské straně nebo na jiných místech. Hodnota kolků činila 1 % nominální hodnoty kolkované bankovky, takže zněly na 10, 20 a 50 h, 1 a 10 K (nikoliv Kč). Cílem této obrovské akce, včetně soupisu majetku a jeho zdanění, bylo zbavit stát bankovkového dluhu po Rakousku a zlepšit hodnotu koruny.
Potřebné kolky v počtu 244 miliónů kusů bylo narychlo vytištěny v České grafické unii a tiskárně Haase v Praze, od nichž je převzal hlavní kolkovní úřad v Praze a rozeslal je na komisariáty. V tomto úřadě byly okolkovány na 6 kolkovacích strojích tisícikorunách z rezerv filiálek RUBKY a také z hotovostní půjčky v částce 1 250 mil. K, o níž ministr financí požádal peněžní ústavy dne 25.1. 1919; tato půjčka byl Rašínův experiment, jímž se mělo zjistit, zda odejmutí takové hotovosti z oběhu (resp. z rezerv peněžních ústavů) nezpůsobí poruchu v hotovostním peněžním oběhu – což se nestalo.
Při okolkování obíhalo na našem území 8 015 mil. K, k okolkování bylo předloženo 7 158 mil. K, z toho soukromá dražba 5 149 mil., zadrženo bylo 2 452 mil. K. Zůstatky žírových účtů činily 1 616 mil., pokladniční poukázky RUBKY 468 mil., další (pozdější) výměny 85 mil. - celkem pohledávky RUBKY činily 10 189 mil. K. Tuto částku musel čs. stát převzít jako svůj dluh při likvidaci RUBKY, tj. Jako své státovky. Po umoření části tohoto dluhu (stažení při okolkování, platy na dávku z majetku, umořovací fond státovkový) přešla dne 1.4. 1926 částka 5 085 mil. Kč na Národní banku československou jako její aktiva s názvem ,,státní státovkový dluh”, který pak tvořil část krytí jejích bankovek a byl stále umořován. Tato akce samostatného státu byla považována vedením RUBKY ve Vídni za provinění proti jejím právům a z protestu zaslaného do Prahy pro zajímavost (v překladu) vyjímáme:
,,Rakousko-Uherská banka musí zdůraznit, že v tomto opatření je vidět přímo neslýchané protiprávní jednání, které nutí k rozhodnému odmítnutí jak Rakousko-Uherskou bankou, tak ostatními státy, na něž se vztahuje privilegium a nicméně i cizinou. Proto proti tomuto těžkému zásahu do jejího privilegia slavnostně protestuje s výhradou všech práv proti československému státu, zvláště s odškodněním za jakékoliv ztráty a ušlý zisk, které vznikly buď přímo nebo nepřímo”
Šlo o frašku dřívějších mocipánů, kteří ještě neprohlédli. Ostatně okolkování bankovek RUBKY bylo nařízeno mírovou smlouvou saint germainskou z téhož roku stejně jako její likvidace.
Československá měna vznikla de facto 26.2. 1919, ale de jure až dne 10. dubna 1919, kdy byl přijat zákon o úpravě a správě platidel, jímž kromě jiného bylo stanoveno, že:
1.    Emise peněz přísluší výlučně státu
2.    Okolkované bankovky jsou čs. státovkami
3.    Měnovou jednotkou je ,,koruna československá”
4.    Ministr financí obstarává funkci emisní banky
5.    Zvýšení objemu státovek v oběhu nad pozdější ,,státní státovkový dluh” se může stát jen na podkladě obchodního krytí
Dne 25.3. 1919 byla vypsána valutní půjčka (drahé kovy, valuty, devizy), která vynesla 2 280 kg ryzího zlata. Z darů na ,,Zlatý poklad republiky” bylo 63 kg ryzího zlata, kromě většího množství stříbra. Tyto hodnoty představovaly začátek naší zásoby drahých kovů. Všechny akce se děly za vlastenecké podpory, bez ohledu na to, že politické strany prosazovaly své programy a mezi sebou bojovaly. Tak vznikla čs. měna, která měla ovšem své nesnáze: stát měl větší vydání než příjmy a dluhy přibývaly, avšak v poměru k měnám sousedních států byla naše měna obdivuhodná. Rašínova měnová opatření zabránila inflaci u nás, která jinak zuřila tehdy v Evropě v celé řadě států, a to nejen nástupnických po zaniklé monarchii. Nedošlo tedy k tíživému ožebračení obyvatelstva, jako tomu bylo v sousedním Německu, Rakousku, Maďarsku a jinde, kde z peněz zůstaly nakonec jen téměř bezcenné cáry.
Po kolkování přišla vlna falešných kolků z Rakouska, Maďarska a také z německých okresů. Spekulanti si snadno opatřili inflační bankovky v sousedních státech, na něž lepili falešné kolky a falešné státovky uváděli do oběhu. Nepomohl ani přísný zákon o padělání peněz z května 1919 (č. 269/19 Sb.). Falsifikáty měly řadu typů (dílen), z nichž některé byly dokonalé, od pravých těžko rozpoznatelné. Státovek s falešnými kolky bylo zadrženi v hodnotě 160 mil. Kčs. Cizincům a mnohdy i čs. občanům byly bankovky po znehodnocení falešného kolku vráceny (šlo o různá improvizovaná znehodnocení, často jen zabarvením razítkovou barvou). Celková škoda (v neprospěch držitelů) byla odhadována na 250 mil. Kč (uvádí to dopis Bankovního úřadu ministerstva financí ze dne 8.11. 1923 na vládního radu Nicolause v Berlíně, numismatického badatele a sběratele). Podle vyhlášky min. financí ze dne 11.2 1922 (č. 46/22 Sb.) došlo také k 50 % náhradám za falsifikáty, které vylučovaly jakoukoliv spekulaci (pro poznávání fals vydal Bankovní úřad ministerstva financí interní pomůcky s reprodukcemi falešných kolků a pro veřejnost také vyšly pohlednice s detaily falsifikátů kolků).  

Zdroj: Julius Sém, Papírové peníze