VZÁCNOST, ZACHOVALOST A CENA PAPÍROVÝCH PLATIDEL - 9.

Vzácnost, zachovalost, ceny doprovázejí sběratele na každém kroku. Praxe ukazuje nedosažitelností a cenou vzácnost konkrétního exempláře. Také v katalozích a jiných publikací je uváděn stupeň vzácnosti. Stupeň vzácnosti, rarita (z latiny), zkratka ,,R” má svůj řád. U nás se přidržujeme dr. Mihála Kupy z Budapešti, který jej publikoval ve své příručce ,,Magyarország Papirpénzei”, Budapešť 1963 a 1964 (2 brožury). Tento systém rozeznává 15 kategorií, a to: 

5 R=1 známý kus                               
4 R= 2-3                           
3 R= 4-7                           
2 R= 8-15                         
R= 10-20   
10= 21-50 ks       
9= 51-80 ks 
8= 81-120 ks    
7= 121-170 ks       
6= 171-250 ks     
5= 251-350 ks 
4= 351-500 ks
3= 501-700 ks                
2= 701-1000 ks      
1= přes 1000 ks

Ovšem, jak zjistit, kolik kusů sledované hodnoty ve státě nebo dokonce ve světě je? Postupuje se odhadem zkušených sběratelů. Systém je orientací, ne normou. 
Zachovalost materiálu má další význam ve sběratelské praxi, neboť nová bankovka je krásnější, přitažlivější, cennější. Stále více se šíří požadavek ,,bezvadného” materiálu. Naštěstí se tento sběratelský přístup týká bankovek moderních nebo méně vzácných (pod ,,R”). Toto hodnocení má také svůj řád a praktikuje se na aukcích. Ve vyvolávací ceně je vlastně obsaženo % ze stoprocentní ceny nového exempláře. Jde o 6 kategorií: 

N nebo O = nový, oboustranně bezvadný (něm. Bankfrisch) - 100%
1.    Velmi krásný, čistý, neznatelně přeložený - 80%
2.    Krásný, přeložený, menší nečistota - 70%
3.    Průměrně zachovalý, nepoškozený - 60%
4.    Méně zachovalý, s menším natržením, pošpiněný, poškozený - 40%
5.    Velmi špatným značně poškozený, silně překládaný a roztržený - 20%

Hodnotí se líc i rub a jako mezistupeň se používá ,,minus” ,,-”, tj. Horší (např ,,-1” je horší než ,,1”, ale lepší než ,,2”), takže aukční záznam např uvádí: 1/1, -3/3, 2/1 atd. Menší cenu mají novotisky (např franc. asignáty, ,,šajny”), faksimile a ještě menší tiskové autotypické reprodukce. 

Cenu v penězích vytváří nejen vzácnost a zachovalost, ale hlavně sběratelský trh domácí i zahraniční, jehož ceny se k nám promítají. Je to stejná hra jako s cenami mincí. kde je jakási orientace na ,,Yeomana”.  V cizozemských (západních) katalozích je totiž cena náležitostí popisu. Někdy se ukazuje nesprávnost, těchto cen, což nám ukazuje hodnocení našich bankovek; např. ,,Dietzel” 1969 hodnotí naši 1000 Kčs I–150 M (západních) a 5000 Kč I-200 M, ačkoliv 5000 Kč I má ,,3 R” a je asi 10x cennější než 1000 Kč I, dále 5000 Kč II – 35 M, ačkoliv zhruba dosahuje tisícinu ceny 5000 Kč I. Ve věci je neustálý pohyb a vydavatelé katalogů pracují podle informací, které získali. Je také rozdíl v ceně uvedené v katalogu a v ceně, kterou nabídne numismatický maloobchod. 
Aukce, výměny a zdroje materiálu
Dražba numismatického materiálu, aukce, je příležitost získat hledaný materiál za podmínky ,,kdo dá víc”. Má řadu výhod: sběratel se z katalogu napřed doví, co se nabízí a v jaké jakosti, může si materiál před aukcí prohlédnout, nákup je legální, seznámí se s cenami a může si ohodnotit některé exempláře své sbírky. Kolem aukce je také příležitost k výměně. Je to opravdu zajímavý bazar i pro pouhého pozorovatele, který žasne, co se všechno nabízí k výměně nebo ke koupi.
Aukce má svůj řád, který je důsledně dodržován. Aukční podmínky jsou vyhlášeny v aukčním katalogu. Vyvolávací ceny stanoví odborníci v dohodě s majitelem materiálu, tj. Položku za položku. Poplatek z docílené ceny platí oba, prodávající i kupující. Docílené ceny si účastnící poznamenávají, takže vzniká jakýsi cenový regulativ na státním území, kde se aukce koná. 
Výměna materiálu je další příležitostí změnit obsah sbírky. Zde jde o volnou dohodu dvou účastníků, kteří ovšem kalkulují. Pro některé sběratele má vzrušující průběh, neboť každý účastník chce dobře prodat a lacino koupit a hledaný exemplář získat. 
O zdrojích materiálu není možné podat konkrétní informace, každý sběratel je postupně odhaluje. Velikou naší pomocí byl rozprodej vzorů (prodírkovaných) čs. papírových peněz z let 1926-1953 Národní bankou čs., později Státní bankou čs., a to včetně potvrzenek terezínského ghetta a papírových peněz Slovenské republiky. Byla to jedinečná akce ve světě, která měla ten klad, že tisíce sad (i v albech) se dostalo do rukou našich občanů, kteří je drží jako kulturní památku. 
První sady byly opravdu bohaté a obsahovaly i nominály dnes vzácné, poslední již chudé. Předností tohoto zdroje bylo, že materiál byl levný a zcela nový, byť prodírkovaný slovem SPECIMEN. Z tohoto zdroje bude žít ještě další generace sběratelů. Byl také zdrojem výměny s cizinou. A zde opětovně připomínáme, že náš materiál nesmí být podceňován jenom proto, že je relativně snadno dosažitelný. Německá inflace do roku 1924 zanechala nezměrné množství papírových peněz, a přece dnes jsou ceny některých inflačních marek relativně vyšší než našich bankovek. Německý trh byl dočasně nasycen, ale ceny budou určitě stoupat s rozvojem disciplíny. Stejně tomu tak bylo u našich pamětních mincí. Do roku 1965 nebyl u nás zájem ani o pamětní stříbrné desetikoruny, ač je Státní banka čs. nabízela, a dnes, v den emise, čekatelé na konci fronty vyjdou na prázdno.
Pohled do zahraničí, prostřednictvím sběratelských časopisů, ukazuje, že spekulace bují a ,,banknote investment” je na cestě. Podnikatelé kupují po stovkách nové bankovky nízkých nominálů relativně úpadkových měn a takovéto bankovky jsou materiálem pro výměnu s cizinou a spekulaci. Peněžní reformy neustávají a jsou stále vyhlídky na levný nákup ve stabilizované měně. Např ve Švýcarsku byly v roce 1969 vytištěny pro bojující Biafru, kam se pro její porážku nedostaly, a byly rozprodány jako sběratelský materiál. I tento početný materiál stoupá na ceně. 
Veliký rozvoj turistického ruchu, cesty našich odborníků do ciziny, znalost hospodářského vývoje zemí, informace o inflacích, znalost devizových kursů, to jsou vstupní data do sběratelského mozku, který je může zpracovat jako komputor. V moderní době se po odvolání bankovek jejich část nevrací. Na papírové peníze se zapomíná v knihách, písemnostech, archívech. O zdroji by mohli promluvit naši větší sběratelé, ale ti v interviewu moudře mlčí. Ostatně aktivní sběratelé jsou užiteční ostatním, kteří mají méně času a příležitostí a z jejich přebytků (aktivnějších) si zlepšují své sbírky. Sběratelská obec naslouchá a její členové nezapomínají na své stárnoucí kolegy, kteří někdy rozprodávají, stejně jako na bankovkové pozůstalosti. Jako všude platí i zde lidská realita: sběratel je jen dočasným správcem své sbírky a života. 
Popis papírových platidel 
Poznat dobře papírová platidla, znamená je umět popsat, třeba jen ideálně, v mysli, bez zápisu, ale v případě potřeby písemně nebo slovně. Odborný popis předpokládá používat správného názvosloví. Může být na různé úrovni, o různé šířce a hloubce. Ve sběratelské praxi se sice nedodržují kategorie popisu, avšak podle potřeby je popisovatel nucen zvolit určitý stupeň. Obecně se o popisu uvádí, že je to stupeň zkoumání, vysvětlení, zjištění, konstatování za použití patřičného názvosloví. Budujeme disciplínu a odvozujeme ji také z bankovní praxe, která se popisem papírových peněz zabývá více než 100 let. Sběratelská a badatelská praxe mluví pro tři stupně popisu s příslušným názvoslovím, a to: 
Popis:                                                                                        
1.    Katalogový, identifikační 
2.    Technický 
3.    Hodnocení kulturně historické a měnové 
Názvosloví: 
1.    Základních údajů
2.    Bankovkové grafiky
3.    Architektoniky, akademické, národohospodářské
Pro náš úkol si zde vypomáháme schematicky, bez odůvodnění uvedených kategorií, které však vyplyne z věci samé.
Popis katalogových nebo identifikační (určení totožnosti, příslušnosti k typu) obsahuje za 1. hodnotu určité měny, za 2. vzor, tvar, variantu, za 3. rozměry, za 4. vedoucí barvu a charakteristiku líce a rubu, za 5. odkaz na uznávaný soupis, katalog, základní dílo, pokud je, a za 6. stupeň sběratelské zachovalosti, cena, datum – tj. sběratelská poznámka. Je to v podstatě evidenční záznam o sbírce, který se nechá složit do řady asi takto: ,,50drachma, 1964, 143x64, modrá, Arethusa/stavba lodí, Pick: Řecko 179, »1«, 40 Kčs, 10.1. 1973.” Pro kontrolu je možné také poznamenat sérii a poslední trojčíslí poř. Čís. bankovky (pro případ ztráty, záměny, krádeže). S takovýmto záznamem sběratel pracuje a má soupis i několikatisícové sbírky v kapse. Např. čtverečkovaný sešit A5, 15x21, by mohl mít záznamy až o 2000 kusech, podle států, s potřebnou rezervou (je vhodné vynechat za každým nominálem 2-3 volné řádky pro varianty, změny, vylepšení zachovalosti, přičemž se dřívější zachovalost a cena škrtají). Praktické jsou také pérové desky (zn. ARBRIA Art. 16 63 313, Schlüssel Nr. 15581660, Betriebsnummer 0802/0442-EVP 1), do nichž se vejde až 200 listů (400 stran), které lze volně do desek vkládat a také popisovat na stoji. Víme, že mnoho sběratelů nemá soupis sbírky, a to ke své škodě, jak sami potvrzují. Bankovky popisovat a evidovat je to nejlepší, co každý sběratel může udělat. Ostatně ,,pořádek dělá přátele”. 

Popis technický
Objektivní údaje o bankovce. Je oproti předcházejícímu vyšší, lepší, lze řící, že je kartotékový. Může-li být doplněn obrazovou reprodukcí líce, třeba jen velikosti poštovní známky nebo výsečí hlavního obrazu, má povahu dokladu. S tímto popisem se setkáváme ve studiích, při porovnávání, zjišťování pravosti, v bankovní a muzejní praxi. Je to popis věcný, nestranný, obecně platný a současně výchovný; kdyby se skládaly zkoušky z disciplíny, měl by jej absolvent sepsat a obhájit. Aby popis nebyl (pro sběratele) chladný, může popisovatel jej vylepšit údaji o ideové stránce, které někdy bývají uvedeny v úředním popisu při vyhlášení emise. 
Jsou to tyto údaje: 
1.    Hodnota určité měny
2.    Emisní ústav
3.    Vzor, typ, varianta
4.    Série a číslo bankovky
5.    Doba platnosti
6.    Rozměry v mm
7.    Kvalita papíru a event. umístění tiskového obrazce (vodotiskový okraj, potisk celé plochy, barva papíru)
8.    Ochrana papíru: druh vodotisku, ochranná vlákna, ochranný proužek, konfety; na lícní straně
9.    Vedoucí barva a technika hlavního tisku i podtisků
10.    Popis objektů na bankovce, jde-li o konkrétní osobnost, její údaje a historický význam
11.    Dekor, orámování, ornamenty a jejich vazba k objektům
12.    Citace textu (podle potřeby), příp. jeho překlad
13.    Zvláštní ochranné prvky a rozložení podtisků
14.    Podpisy funkcionářů
15.    Jména autorů a rytců
16.    Firemní označení tiskárny, není-li vytištěno, třeba domnělý údaj o tiskárně; na rubové straně 

Zdroj: Julius Sém, Poznávame a sbírame papírové peníze