HISTORIE PAPÍROVÝCH PLATIDEL - 2.

ZAČÁTKY PAPÍROVÝCH PENĚZ

Výsledky historického bádání ukazují, že papírové peníze vznikly v Číně, kde byl vynalezen papír již před naším letopočtem a jehož výroba tam byla zdokonalena v 1. století použitím hedvábných a lněných vláken (z hadrů). Papírovým penězům tam předcházely peníze kožené, jelenicové. Bylo to za významného císaře Han Wudi (140-87 př.n.l.), kdy z kůže bílých jelenů císařského chovu byly vyráběny rozměrné potvrzenky na 400 000 peněz (!), tj. měděných mincí. Tyto potvrzenky byly prý potištěny (asi pomalovány) obrazy vodních rostlin. Poukázky si v císařské pokladně kupovali šlechtici, kteří chtěli dosáhnout panovníkovy přízně a při audienci mu je darovali. Šlo tedy o potvrzenky o složení veliké částky v těžkých mincích (vážila-li mince asi 3 g, šlo o 1200 Kg), které nahradila potvrzenka. Přízeň tohoto panovníka byla asi cenná, neboť to byl on, kdo vybudoval ústřední státní správu, zavedl konfuciánství jako státní ideologii, státní zkoušky pro úředníky a rozšířil státní území. Kožené peníze se v historii mnohokrát opakovaly a nejznámější z nich jsou peníze císaře Jindřicha II. (1236-1246), vydané během dobývání italské Faenzy v roce 1241. Ve všech případech byly tyto peníze náhražkou mincí.

PAPÍROVÉ PENÍZE V ČÍNĚ A PERSII

V numismatické literatuře se rovněž shodně uvádí, že první obíhající papírové peníze byly zavedeny v Číně za dynastie Tangů (618-907), za níž hospodářství, řemesla a obchod vzkvétaly a peněžní směna byla běžná. Obchodníci nebo úředníci obdrželi v císařské pokladně, proti složení mincí, papírové poukázky, které zněly na příslušnou částku a jimi mohli platit v provinciích a obráceně. Úředně se jim říkalo „létající peníze“. Tím byla vyloučena nebo ulehčena přeprava velikých peněžních částek v těžkých mincích, které byly snadnou kořistí loupežníků.

K těmto začátkům informujeme, že v publikaci Colina Narbethe „Collecting Paper Money“ (Londýn 1968) je uvedeno, že je zachován jeden exemplář bankovky císaře I-tsunga (860-873), který byl nalezen v r. 1833 v Číně a že je žlutý; chybí však jeho popis a údaj, kde je v úschově. Sběratelům známý Albert Pick ve své známé knize „Papiergeld“ (Braunschweid 1967) píše, že jsou zachovány čtyři exempláře z doby dynastie Tangů, které jsou od roku 1914 v Muzeu umění v Bostonu a dokonce, jak byly objeveny. Obrazová reprodukce však chybí. Pickova zpráva vedla dopisovatele časopisu Currency Collecton v roce 1972 do tohoto muzea, aby zhlédl tyto nejvzácnější bankovky, avšak čínský kustod mu mohl jen ukázat záznam o převzetí těchto dvou bankovek do úschovy v roce 1915, ale bankovky zatím nenašel.

Dále se uvádí, že za císaře Chao-tsunga (889-903) byly tištěny četné nominály s obrazy chryzantém, draků a mraků. Vyslovují se však také pochybnosti, zda skutečně šlo o obíhající peníze i když jejich text o oběhu mluvil. Přesnější zprávy o obíhajících papírových penězích, jimiž se běžně platilo, jsou z dynastie Severních Sungů (960-1127). Jsou totiž listinné doklady o tom, že v roce 967 obíhalo papírových peněz v hodnotě 1,7 mil. „šňůr“ (tiao) po 100 kusech mincí a v roce 1017 již 3 mil. Byl zřízen zvláštní úřad, který řídil emisi „pohodlných peněz“. V provincii Szechwan obíhaly i soukromé papírové peníze, které měly důvěru. Doba platnosti byla 3 roky. Došlo k jejich znehodnocení oproti mincím, takže státní správa v roce 1024 si vyhradila emisi a obíhaly pak jen státovky. Další císařská správa z roku 1207 (byla to dynastie Jižních Sungů v létech 1127-1279) říká, že papírové peníze jsou výhodnější než mince. Bylo to nařízeno, aby při platbách větších částek než 1000 peněz (mincí) bylo placeno papírovými penězi.

Jako novinku uvádíme, že v roce 1294 (693 H.) byly zavedeny papírové peníze také v Persii. Bylo to za vlády mongolského Kai Khatu chána (mongolská nadvláda v létech 1252-1350), který na doporučení svého rádce Izz ed-Din-Muzafar ibn Muhammada nechat vytisknout podle čínského vzoru státovky v hodnotách od ½ do 10 dirhamů a nařídil jimi vykoupit od poddaných všechno stříbro a pak jejich povinný oběh. Cizí kupci si museli vyměnit své stříbrné mince za státovky, ale při návratu za ně obdrželi opět své stříbro, podle povahy obchodu. Nastal zmatek, obchod byl zastaven, došlo ke vzbouření v četných městech a než byla úplně provedena dobře zorganizovaná výměna, byly státovky odvolány a lidé dostali své stříbro nazpět. Rádce a organizátor této akce byl, jak praví perský historik Wassaf, „lidmi roztrhán a pohozen psům na bazáru“.  Publikováno v Journal od the institute of Bankers, Londýn 1892 (leden). Z těchto státovek nebyl zachován žádný exemplář, ale hodnoty jsou (prý) spolehlivě popsány.

MARCO POLO A BANKOVKY DYNASTIE MINGŮ

Mezi důkazy o papírových penězích ve středověké Číně je nejcennější zpráva benátského cestovatele Marco Pola (1254-1324), který žil v létech 1275-1292 na dvoře velikého chána Kublaje z mongolské dynastie Yüanů (1271-1368) a který po návratu z Číny do vlasti nadiktoval, ve vězení v roce 1298 (byl zajat v bitvě s Janovany), knihu, která byla později nazvána „Milión“. Popsal v ní také přípravu, tisk a emisi papírových peněz. Jsou zachovány v dosti velkém počtu kusů bankovky následující dynastie Mingů (1368-1644), z údobí „velké války“ v létech 1368-1398, kdy byly vydávány nominály po 50, 100, 200, 300, 400, 500, 1000 a 5000 mincí, jejichž hodnota následkem válečných výdajů klesla.

O existenci papírových peněz ve středověké Číně se též zmínil předchůdce Marco Pola, středověký cestovatel františkán Vilém z Rubruku (asi 1215-1270), který podnikl v létech 1253-55 cestu na dvůr mongolského císaře a pak o ní podal zprávu francouzskému králi Ludvíku IX. Svatému (1214-1270). Uvedl v ní „jako peněz se v Kataji běžně používá bavlněného papíru, dlouhého a širokého jako dlaň, na němž jsou natištěny linky jako na Manguově pečeti“ (A.T. Serstevenus, Předchůdci Marca Pola, Praha 1966)

Bankovky dynastie Mingů jsou známy z řady zpráv a byly potvrzeny nálezem z roku 1900 v Pekingu, v době Boxerského povstání proti Evropanům, které bylo potlačeno vojenskými jednotkami námořních mocností (Rusko, Anglie, Německo, Francie, USA a Japonsko). Skupinka opilých britských vojáků povalila sochu Buddhy před letním císařským palácem a v jejím podstavci vojáci nalezli kromě jiného také balíček potištěných papírů, které šly bezradně z ruky do ruky. K tomu náhodou přišel americký lékař Louis L. Sean z New Yorku a papíry od nich odkoupil za několik dolarů. Předal je do muzea v Šanghaji, odkud se pak jako vzácné bankovky dostaly po kusech do světa. Byly to bankovky Mingů z doby „velké války“. A na okraji této historky ještě uvádíme, že v říjnu 1972 byla na aukci světové bankovkové firmy Gibbons v Londýně prodána jedna z těchto bankovek za 1050 anglických liber, jejíž vyvolávací cena byla 350 liber. Koupil ji pak Charles Cully, úředník Commercial Bank v Dublinu (Irsko). K bankovkám Mingů nutno učinit ještě závěr, že když se v roce 1644 chopila moci dynastie Tjingů (1664-1840), byla v Číně zhoubná inflace papírových peněz, a proto bylo jejich používání zastaveno. Teprve během povstání v roce 1851 a 2. opiové války v létech 1856-1860 byly papírové peníze opět vydávány. Konec papírových peněz v Číně v r. 1644 již téměř navazuje na papírové peníze v Evropě

PENÍZE PAPÍROVÉ V EVROPSKÉ KULTURNÍ OBLASTI

Bankovky jsou vázány na banky a banky na hospodářství, které produkuje zboží pro trh za peníze, jimiž obchodují banky. V hospodářsky vyspělé středověké Itálii vnikly první banky z živnosti penězoměnců, kteří měli na trzích svoje stoly (ital. banca). Tito bankéři se nezabývali jen směnárenskou činností, ale i jinými peněžními obchody, mezi ně patřily první směnky. Ten kdo cestoval do vzdáleného města, kde měl platit, složil peníze u bankéře, který mu vydal dopis (cambio) na svou filiálku nebo partnera v cílové městě, kde mu byla vyplacena příslušná částka v požadované měně. Tím se vyloučila nebezpečná přeprava hotových peněz. Šlo o měnku, která byla zdokonalena a sehrála svoji významnou úlohu i v cedulovém bankovnictví. Bankéři také přijímali vklady na úrok a na vyšší úrok je půjčovali. Začaly také žirové banky, jejichž hlavní činností bylo zprostředkování bezhotovostních plateb. Majitelé účtů u bankéře, banky, tvořili jakýsi kruh (ital. giro-žiro) a platili si navzájem převodem z účtu na účet. Mezi těmito bankami se zvláštně uvádí benátská státní žirová banka Banco di Rialto, založená 1587. Existovaly četné banky patřící sdružením obchodníků, kteří půjčovali státu za různé protihodnoty a výhody. Stvrzenky o vkladech bylo možno převádět na jiného majitele cesí (postoupení pohledávky) na rubu, čímž se staly platidly. Peněžní hospodářství mělo rozmach a postupně začalo mít povahu úvěrovou: zboží se předává bez zaplacení v důvěře (kredit = důvěra – úvěr), že je dlužník zaplatí později.

Zdroj: Julius Sém, Poznávame a sbírame papírové peníze