Mincovnictví - MINCOVÁNÍ ČESKOSLOVENSKÉHO STÁTU (2)

MINCOVÁNÍ ČESKOSLOVENSKÉHO STÁTU

Pod vlivem myšlenek na sebeurčení zakončily i naše národy úspěšně národně osvobozovací boj a Československo vstoupilo mezi politicky samostatné státy světa.

Dvacátý osmý říjen není jenom datem vzniku Československé republiky, ale i počátkem řešení hlavních hospodářských, sociálních a politických problémů nového státu. V této souvislosti vznikla i potřeba vlastní mince československé měny aby se na našem území zamezilo dalšímu škodlivému oběhu peněz likvidované monarchie, protože v rukou obyvatelstva zůstaly znehodnocené peníze rakousko-uherské měny s německým a maďarským textem a symboly svržené státní moci.

Než se však do rukou obyvatelstva dostaly mince symbolizující suverenitu československého státu, bylo třeba překonat mnoho těžkostí nejen rázu technického, ale i ekonomického a právního zabezpečení nové měny. Teprve po čtyřech měsících uzákonilo Československo novou měnu, až za dva a půl roku začaly obíhat nové, československé mince.

Ani jeden ze zákonů z r. 1918 neřešil radikálně zásadní otázky definitivní odluky československé měny od měny monarchie. I po formálním vzniku vlastní měny (zákon č. 187 z 10. 4. 1919) byly ponechány v platnosti rakouské a uherské kovové peníze. Mince z obecných kovů obíhaly až do zavedení československých mincí v r. 1922. Rakousko-uherské zlaté a stříbrné mince platily dál. Až zákon č. 103/1928 Sb. z. a n. je vyhlásil za neplatné.

Jedinou mincovnu na československém území v Kremnici převzala československá správa 16. prosince 1918 v stavu, který nedovoloval bez náročných úprav začít ražbu vlastní mince. Proto bylo především třeba rekonstruovat mincovnu, zakoupit stroje, opravit budovy, nakoupit mincovní kovy a získat mincovní odborníky. To všechno si vyžádalo značné investiční náklady a mnoho organizačního úsilí.

Z počátku spravoval mincovnu Bankovní úřad ministerstva financí, který zakoupil ve Vídni razicí stroje Vulkán a redukční stroj z Francie (zásluhou prof. O. Španiela). Brněnská strojírenská společnost dodala vřetenový třecí lis.

Koncem roku 1920 se stal ředitelem státní mincovny Ing. D. Petrovits, bývalý ředitel vídeňské mincovny, odborník světového jména.

Pod jeho vedením se z kremnické mincovny vstal podnik, který se kvalitou ražeb vyrovnal nejproslulejším cizím mincovnám. Časem byly do výroby mincí zařazeny razicí stroje nejmodernějšího typu a mincovna byla od základu rekonstruována. 

Ale už v době obstarávání strojů a opravy budovy mincovny se intenzívně pracovalo na československých mincích jak po stránce právní, tak i výtvarné.

Především se muselo definitivně rozhodnout pojmenování jednotek nominálů československé měny. Z množství návrhů vzpomeňme alespoň názvy sokol, lev, tolar, frank, groš, hřivna. Nakonec však naše republika jako jediná z nástupnických států  bývalého Rakousko-Uherska  ponechala pro svoji měnovou jednotku název koruna, která se měla dělit na sto haléřů.

Přípravy na ražbu prvních, umělecky ztvárněných československých mincí se datují od 14. 11. 1919,  kdy Bankovní úřad ministerstva financí vypsal soutěž na jejich návrhy. K podání návrhů vyzvala umělce i státní mincovna (24. 11. 1919).  Ve výzvě se uváděly i uvažované nominály, jejich názvy a mincovní kov (bronz, mědinikl, stříbro, zlato). 

Pro líc byl předepsán státní znak (v definitivní podobě však byl uzákoněn až v březnu 1920) a název republiky. Rub se ponechával pro individuální umělecké provedení v pojetí autora návrhu. Třebaže šlo o první výtvarnou soutěž  tohoto druhu u nás, překvapila vysokou uměleckou úrovní.  Z mnohých prací doporučila komise nakonec návrhy Otakara Španiela a Jana Štursy.

Od té doby, tj. od března  1920, můžeme sledovat intenzivní pokusy mincovny s ražbou, která by vyhovovala po stránce technické, mincovní i umělecké. Současně se vykonávaly zkoušky s různými slitinami mincovního kovu, protože podmínkou ražby byl nejenom umělecký vzhled mincí, ale i cena materiálu, která neměla překročit vyznačenou nominální hodnotu mincí.  Pro ražbu 1 Kč, 50 h a 20 h přicházel v úvahu jako mincovní kov mědinikl (80 % Cu a 20 % Ni), neboť se při pokusech ukázal jako nejvhodnější.

Devatenáctého ledna 1921 byla vyražena prvá československá mince – vzor dvacetihaléře. Po potřebných úpravách a dalších pokusech se stroji, razitelností kovu, tvrdostí razidel i se vzhledností mince samé,  které trvaly do června 1921, se mohlo přikročit k ražbě. Mincovní kov tavila firma Sandrik a Povrly v Čechách, odkud  se přivážely hrubé kovové pásy,  které se v mincovně dále zpracovávaly. Denně se razilo asi půl miliónu mincí, takže do konce roku mincovna vyrobila 40 miliónů kusů dvacetihaléřů a 3 milióny kusů padesátihaléřů, které byly v únoru 1922 dány do oběhu. Tím se do značné míry zamezil i spekulativní dovoz železných dvacetihaléřů ze sousedního Rakouska, podporovaný dosud značným valutovým rozdílem. Nařízením č. 44 Sb. z. a n. z 3. 2. 1922 staré rakousko-uherské drobné mince přestaly platit a téměř sto miliónů kusů se prodalo jako kovový šrot.

Pro desetihaléř, pětihaléř a dvouhaléř  bylo problémem zvolit vhodný mincovní kov, neboť jeho cena i výrobní náklady na ražbu mincí musely být ekonomicky přiměřené. Po uvážení všech okolností byla pro desetihaléř a pětihaléř zvolena slitina z 92 % mědi a 8% zinku pro dvouhaléř čistý zinek.

Rozdíl velikosti mezi desetihaléřem a pětihaléřem není zvlášť nápadný, ale z technických a cenových důvodů nemohl se desetihaléř razit větší a pětihaléř menší. V roce 1922 stála výroba jednoho desetihaléře téměř 10 h a v roce 1925 7,5 h. Pětihaléř se ještě v r. 1925 vyráběl za 7 h, čehož se mohlo zištně a spekulativně zneužívat. 

Úvahy o ražbě nominálů mincí jako  1 Kč se staly aktuálními později, především v souvislosti s častou výměnou pětikorunové státovky, což bylo značně nákladné. To byl hlavní důvod, proč se Finanční správa ministerstva financí rozhodla předložit návrh zákona o ražbě kovových pětikorun.

Původně se uvažovalo o ražbě ze stříbra, hmotnosti nejméně 8 g a průměru 28 mm pro rozlišení od 1 Kč. Avšak při vzájemném poměru stříbra a mědi 80:20 by osmigramová 5 Kč byla dražší než její nominální hodnota. Pouze při poměru 50:50 by cena slitiny a výrobní náklady nepřesáhly hodnotu nominálu. Proto z obavy před znehodnocením této mince i před její tezaurací byl zvolen jako nejvhodnější kov mědinikl lepší kvality v poměru 75 Ni : 25 Cu, hmotnost 10 g a průměr 30mm. Ze soutěže, do které bylo přihlášeno 73 návrhů, byla vybrána a realizována vynikající práce Otty Gutfreunda.

Z počátku oběh platidel na našem území řídil Bankovní úřad ministerstva financí (ustanovený 6. března 1919), kterému se do roku 1923 podařilo stabilizovat kurs československé měny. Jeho funkci převzala od 1. dubna 1926 Národní banka československá.

Ve svých počátcích neměla československá koruna stanoven zlatý obsah ani poměr k jiné měně. Teprve zákon č. 166/1929 Sb. z. a n. dal československé měně zlatý základ a stanovil zlatý obsah koruny na 0,04458 g ryzího zlata.

Kromě vzpomenutých běžných mincí z obecných kovů byla rokem 1923 zahájena ražba československých dukátů. Po roce 1927 byly vydány stříbrné mince v hodnotách 5 Kč, 10 Kč a 20 Kč ražené v počtech odpovídajících jejich hospodářské potřebě v oběhu, a dále pamětní stříbrné mince ražené v pevně stanovených počtech (rok 1928, 1937).

Zdroj: Miroslav Jízdný, Katalog mincí Československa