Cesta ke koruně -část 3

Jedním z nejvýznamnějších dokumentů v Archivu České národní banky, který popisuje události po vzniku Československé republiky, je deník JUDr. Viléma Pospíšila, pozdějšího prvního guvernéra Národní banky Československé. Zápis z konce prosince 1918 dokládá práci na přípravě okolkování bankovek již v této době.

Když dne 29. prosince projednával Vilém Pospíšil s Aloisem Rašínem plán na okolkování bankovek, zapsal si: „probíráme plán okolkování, o majetkové dávce, – napadly mi nalepované kolky.“
Přípravy oddělení měny musely následně již postupovat velmi rychle, neboť ve večerních hodinách na Silvestra, tzn. 31. prosince, již prezentoval Vilém Pospíšil v redakci Národních Listů Aloisi Rašínovi také přípravu kolků – nálepek: „Přijal nálepky – Kombinované se suchou pečetí u tisícky. Jedná již s Unií o tisku nálepek.“

Uvedená Česká grafická společnost „Unie“ měla za úkol vytisknout kolky 1 K a 10haléřové. Naopak tiskárna A. Haase později vyráběla kolky 20haléřové a 50haléřové.

Deníkový zápis Viléma Pospíšila z 31. 12. 1918

Zdroj: AČNB, arch. fond Národní banka Československá, NBČ/765/4

Na počátku nového roku 1919 se Rakousko-uherská banka začala zabývat jedním z požadavků Aloise Rašína, který prezentoval na jednání s Dr. Karlem Wallachem v listopadu 1918, a to zvolení československých zástupců do generální rady Rakousko-uherské banky. Jednalo se o otázku, kterou dlouhodobě požadovala česká politická reprezentace již v prvním desetiletí 20. století. Složení generální rady, nejdůležitějšího správního orgánu banky, významně ovlivňovala valná hromada, kterou tvořili akcionáři. Proto se čeští politici a národohospodáři pokoušeli přimět české subjekty, aby nakupovali její akcie, a tak se českému národu dostalo zastoupení v tomto vrcholném orgánu. Každému pokusu však s úspěchem čelili němečtí akcionáři a zejména národnostně německé spořitelny svorně hlasovaly proti každé osobě, jež by snad mohla být nominována českou stranou.

Rakousko-uherská banka proto podle Rašínova přání začala hledat kandidáty na potenciálně až dvě místa v generální radě. Ta měla dle stanov sedmnáct členů, přičemž ji vedle guvernéra, dvou viceguvernérů a dvou jejich zástupců tvořilo dvanáct generálních radů. Vzhledem k dualismu monarchie osm z nich (viceguvernér, jeho zástupce a šest generálních radů) bylo delegováno Předlitavskou částí monarchie a osm Zalitavskou. Těchto osm osob pak vždy tvořilo ředitelství (Direction) za danou oblast.

Podle dřívějších zkušeností a na základě doporučení předsedy pražské německé obchodní komory Josefa Richarda Sobitschka byli pro funkci vyhlédnuti Josef rytíř Wohanka, pražský obchodník, průmyslník a politik, Leon Bondy, průmyslník a viceprezident pražské Obchodní a průmyslové komory, a v případě jejich nesouhlasu s nominací ještě prostějovský podnikatel František Kovářík a Felix Illner, generální tajemník Jednoty záložen. Dokonce pro ně byla zajištěna podpora ze strany německých spořitelen v Rakousku a Československu. Nyní zbývalo jen potvrdit nominaci.

Podle tradice se čeští akcionáři vždy před valnou hromadou Rakousko-uherské banky scházeli na jednání České národohospodářské společnosti, proto když byla ohlášena valná hromada cedulového ústavu na 3. únor 1919, bylo na sobotu 11. ledna 1919 svoláno zasedání, následně odročené na 18. ledna. Na něm se čeští akcionáři shodli, že nikoho nominovat nebudou, a navíc pod vlivem ministra financí bylo rozhodnuto, že budou na jednání valné hromady ostře protestovat proti nezodpovědné měnové politice v době I. světové války. Nakonec se i dříve ochotný Josef rytíř Wohanka vzdal kandidatury.

Dne 3. února 1919 se uskutečnila valná hromada Rakousko-uherské banky. Namísto dvou členů generální rady, kteří rezignovali a jejichž místa byla připravena pro československé zástupce, byli nakonec zvoleni dva Rakušané. Československá účast se nakonec omezila jen na protest, který proslovil český advokát ve Vídni Dr. Emil Polešovský.

Dopis viceguvernéra Rakousko-uherské banky ve Vídni Ignáce Grubera von Menningera na sekretáře hlavního ústavu Rakousko-uherské banky v Praze Rudolfa Drdu ze 7. 1. 1919

Zdroj: AČNB, arch. fond Rakousko-uherská banka, RUB/8/1

Překlad textu dopisu

Vaše vzácné psaní z 19. m. měsíce tak jako Vaše zprávy mi prokázaly, že důvěra mnou ve Vás vložená je zcela oprávněná. Vstupuji s Vámi proto znovu do spojení a prosím, abyste stejnou pozornost věnoval mým vývodům.

Obzvláště mne uspokojilo Vaše sdělení, že pan ministr financí se vyjádřil ohledně vydání bankovek prostřednictvím Zemské banky. Těší mne, že jsem správně pochopil intence ministra financí. Jistě jste neopomněl panu ministrovi jménem banky co nejlépe poděkovat.

S vrcholným zájmem očekávám konečné rozhodnutí pana ministra financí ohledně pražské devizové centrály. Asi jste odsouhlasil naše memorandum [pamětní spis] a neopomenete, abychom jeho přičiněním došli nám příhodného vyřízení. Oproti tomu Vám asi nemohlo být možné, abyste získal vliv na otázku lombardování válečných půjček. Pokud jsou články v novinách správné, pak by se v této záležitosti pan ministr financí měl velmi nepříznivě angažovat. Bylo by ale v každém případě žádoucí, abyste i v této věci obstaral informace a ty nám oznámil. Neopomeňte při každé příležitosti zdůraznit, že vedení Rakousko-uherské banky si ve všech záležitostech klade za povinnost úplnou objektivitu vůči všem národním vládám, tedy obzvláště také oproti té česko-slovenského státu, a je jí vzdálena kterákoliv jednostrannost. Pan ministr financí to mohl srozumět například ze zastavení vydávání pokladničních poukázek.

Jsou i další záležitosti, na které musím obrátit Vaši pozornost a k nimž si vyprošuji Vaši pomoc.

Jak víte, s penzijním fondem banky je to již dlouho mrzuté. Bylo mu přikázáno cca 16 milionů korun, zatímco, jak udává pojistně-technická nutnost, kterou by si vyžádal, potřeba na krytí penzijních nároků by byla přes 103 milionů korun. Nejen v zájmu banky, nýbrž také na přání penzistů se vedení banky rozhodlo přistoupit k sanaci. Má být provedena tak, že z ročního výnosu má být přepsán chybějící obnos (cca 85 milionů korun). Toto je pouze naplnění zmíněné povinnosti příslušné správy. Protože tato povinnost po dlouhou dobu sešla z očí a prostřednictvím plánované sanace se zmenší podíl vlád na ročním zisku za rok 1918, bylo by vhodné jasným způsobem seznámit pana ministra s věcnou stránkou, aby nedošlo při rozhodování generální rady k problémům ze strany vládních komisařů.

Již jsem poukázal na to, že je to v zájmu zaměstnanců banky, tak jako ve Vašem zájmu, a očekávám odpovídající zastoupení. Připojuji dva exempláře pojistně-technického nálezu k Vašemu použití.

Pan ministr financí zmínil při návštěvě pana ředitele dr. Wallacha velmi energickými slovy požadavek na zvolení generálních radů česko-slovenské národnosti při příštím jednání valné hromady. Jak víte, odpověděla generální rada panu ministrovi, že je připravena dát k tomu pomocnou ruku, že ale tato volba je na volném rozhodnutí valné hromady. Z naší strany se proto může jednat pouze o to, udělat přípravy, aby se odstranily překážky. V osobní rovině se tentokrát nedá nic dělat, a banka by měla být vzdálena, aby se v této oblasti angažovala. Bylo by ale možné si naklonit obě národnostní strany, že by se upozornily na eminentní hospodářský význam spolupráce v bance a měnové otázce. Nelze pochybovat, že oddělené vyrovnání a organizační převod současných poměrů je nutností. Je nutné také dospět k porozumění ohledně kandidátů. Od nominace kandidáta či kandidátů bude záviset, zda se volbě budou klást ještě obtíže. Tak mohu například uvést, že pan von Wohanka se těší obecně velkým sympatiím. Dosud oznámil jeden ze šesti rakouských generálních radů svůj odchod ze zdravotních důvodů. Je tedy nutná nová volba. Jestli bude ještě další vakance, není jisté. V žádném případě nemohu přimět k odchodu druhého člena generální rady.

Mým přáním je, aby pan sekretář vešel ve styk s významnými osobami v místě, aby v daném směru vykonával přípravy, ale jednal při tom rozhodně. Čas tlačí, neboť valná hromada je svolána na 3. následujícího měsíce. Připojuji k Vašemu užití seznam členů generální rady. Snažím se zároveň působit ve stejném smyslu na německé členy valné hromady, k tomuto účelu má sloužit dopis na pana von Sobitschku.

Budu Vám zavázán za brzkou zprávu.

Vedle ministra financí Aloise Rašína byl nepochybně nejdůležitější osobou, která se zasloužila o vznik československé měny, Vilém Pospíšil (1873-1942), tehdy vrchní ředitel Městské spořitelny Pražské, nejvýznamnějšího nacionálně českého ústavu tohoto segmentu.

Vilém Pospíšil ve druhé polovině ledna 1919 připravil pro ministra financí Aloise Rašína, jehož nazýval českým Clemanceauem, rozsáhlý programový spis, v němž se věnoval řadě různých aspektů vzniku nové československé měny. Vedle popisu procesu kolkování a charakteru samotných kolkovaných bankovek zde také definoval hlavní principy budoucí valutové půjčky. Zaměřil se i na otázku budoucí měnové správy, již měla vykonávat dle jeho názoru v rámci ministerstva financí tzv. provisorní státní banka (označovaná P.S.B.), později realizovaná pod názvem Bankovní úřad ministerstva financí.

Pospíšilův koncept posloužil pro sepsání poměrně krátkého nařízení vlády č. 119/1919 Sb. z. a n., o úpravě poměru k Rakousko-uherské bance. Na jeho základě bylo ministerstvo financí pověřeno výkonem funkcí cedulové banky. Pro odborné zajištění této agendy si mělo zřídit Bankovní úřad ministerstva financí, o jehož správu se měly dělit „bankovní výbor při ministerstvu financí“ a „odborné obchodní vedení“. Bankovní výbor vedle ministra financí jako předsedy tvořilo dalších osm jím jmenovaných členů a jeden zvolený zástupce Národního shromáždění. Pro výkon svých funkcí Bankovní úřad zabral 11. března 1919 budovy a zařízení hlavního ústavu a filiálek Rakousko-uherské banky.

Koncept návrhu Viléma Pospíšila pro ministra financí Aloise Rašína na kolkování bankovek z druhé poloviny ledna 1919

Zdroj: AČNB, arch. fond Národní banka Československá, NBČ/765/2

Deníkové zápisy Viléma Pospíšila a stejně tak i paměti Karla Leopolda, odborového přednosty ministerstva financí, v jehož kompetenci byly záležitosti měny a úvěrního systému, svědčí o mimořádné aktivitě zúčastněných, jak se vyjádřil Alois Rašín, „spiklenců“ při přípravě kolkování bankovek a soupisu majetku pro účely majetkové dávky. Proto také některé zápisy z jednání pořízené v této době mají jen velmi heslovitý charakter.

Zápis z konference dokládá, jaký význam Alois Rašín přikládal právě soupisu majetku jako podkladu pro připravované mimořádné dávky, pozdější dávku z majetku a dávku z přírůstku majetku. Zatímco dávka z majetku se měla odvíjet od hodnoty čistého jmění ke dni 1. března 1919, tak v druhém případě se jednalo o navýšení čistého jmění za dobu od 1. ledna 1914 do 1. března 1919 v „obecné prodejní ceně“. Cílem obou dávek bylo odčerpání přebytečné kupní síly, tj. proplacení obíhajících státovek, pokladničních poukázek Rakousko-uherské banky a obnosů na u ní vedených žirových účtech, ale také „potrestání“ válečných spekulantů.

Přestože byl v době kolkování bankovek prováděn soupis majetku, ke schválení zákona o obou dávkách (č. 309/1920 Sb. z. a n., o dávce z majetku a dávce z přírůstku na majetku) došlo až v dubnu 1920.

Zápis z jednání („konference“) ohledně přípravy oddělení měny z 22. 1. 1919

Zdroj: AČNB, arch. fond Národní banka Československá, NBČ/765/2

Kolkování rakousko-uherských bankovek na Slovensku se také tajně připravovalo v rámci ministerstva financí v Praze, nicméně v průběhu ledna 1919 si začal okruh „zasvěcených“ do příprav shromažďovat též údaje o slovenských peněžních ústavech, jež by se pod vedením hlavních státních komisariátů mohly chopit spoluorganizování akce. Stejně tak na základě kontaktů z doby ještě předválečné byly nominovány osoby, které měly garantovat hladký průběh kolkování na Slovensku.

Do současné doby se bohužel nedochovala příloha dopisu, která měla obsahovat jména čtyř významných slovenských finančních odborníků vhodných pro řízení kolkovací akce na Slovensku. Tyto doporučil ředitel bursovního oddělení Živnostenské banky Rudolf Pilát, jinak osobnost úzce zapojená do protirakouského odboje. Zůstalo známé pouze jediné, Dr. Ľudovít Medvecký, který v této době působil jako poradce pro finance úřadu ministra s plnou mocí pro správu Slovenska. Nepochybně jeho význam při kolkování na Slovensku a zároveň i postavení ve slovenském peněžním systému byly důvodem, proč se v roce 1926 stal jako zástupce slovenských hospodářských kruhů kooptovaným členem bankovní rady Národní banky Československé. V této pozici působil až do roku 1930.

Dopis Ladislava Františka Dvořáka na Viléma Pospíšila z 30. 1. 1919

Zdroj: AČNB, arch. fond Národní banka Československá, NBČ/765/2

 

zdroj: www.cnb.cz