Cesta ke koruně -část 2

Problémy s nedostatkem bankovek Rakousko-uherské banky se staly předmětem řady jednání československých politiků a národohospodářů. Možné řešení se objevilo již 30. října 1918, kdy na poradě zástupců českých peněžních ústavů v Zemské bance království Českého vrchní ředitel Ústřední banky českých spořitelen Antonín Weinzettl doporučoval, aby bylo vydání nových bankovek svěřeno Zemské bance a drobné bankovky vydaly spořitelny.

Jen o deset dní později (9. listopadu 1918) představil Karel Engliš na schůzi Národního výboru návrh zákona řešícího tuto problematiku, který byl o deset dní později schválen. Zákon č. 49/1918 Sb. z. a n., o zavedení obchodních platidel, zmocnil Zemskou banku království Českého vydávat bezúročné poukázky na vlastní bankovní pokladnu, jež měly být směnitelné v bankovkách Rakousko-uherské banky. Tyto nově emitované „peníze“ měly mít obchodní krytí a byl jim přiřčen zákonný oběh.

Vedení Zemské banky se obrátilo na nejvýznamnějšího českého umělce Alfonse Muchu, který je ztvárnil na konci roku 1918. Návrhy, jež vznikly ve spěchu, obsahovaly figurální a ornamentální motivy a svým charakterem vycházely z uměleckého cítění 19. století. Poukázky se nakonec neuplatnily, neboť důvody pro jejich vydání pominuly. Vyrobeno jich bylo přes 12,5 milionu kusů (10 K a 20 K), jež byly následně zničeny.

Z hlediska Rakousko-uherské banky se jednalo o důležité porušení emisního privilegia, a proto se snažila ministra financí Aloise Rašína přimět, aby zákon nebyl nikdy uveden do praxe.

Dopis přednosty pražské filiálky Rakousko-uherské banky Rudolfa Drdy na viceguvernéra Rakousko-uherské banky ve Vídni Ignáce Grubera von Menningera z 29. 11. 1918

Zdroj: AČNB, arch. fond Národní banka Československá, NBČ/886/1

Překlad textu dopisu

Dovolujeme si Vám dát na vědomost doslovný překlad zákona z 19. listopadu 1918:

Zákon z 19. listopadu 1918 o zavedení obchodních platidel

1./ Zemská banka království Českého v Praze se zmocňuje k výdeji poukázek na vlastní bankovní pokladnu, jež budou zníti na zaokrouhlenou částku, budou bezúročné a směnitelné v bankovkách Rakousko-uherské banky na předložení u Zemské banky království Českého, anebo u jiných bank Zemskou bankou k tomu filiálně určených. Poukázek těchto nelze amortisovati a nelze o nich vymoci ani záznamu ani zápovědi.

2./ Poukázky v § 1 zmíněné bude vydávati banka v soukromém obchodě na krátkodobé zápůjčky, nejvýše 90tidenní, a to buď eskontem nebo na lombard. Zápůjčky státu jsou vyloučeny.
K eskontu mohou býti připuštěny směnky znějící na korunovou měnu, opatřené podpisem alespoň dvou k placení způsobilých dlužníků a pokladní poukázky Rakousko-uherské banky.
Lombardní zápůjčky jsou přípustny na základě cizozemských platidel, neraženého zlata a stříbra, dospělých pohledávek za Rakousko-uherskou bankou a cenných papírů, požívajících sirotčí jistoty, aneb i jiných cenných papírů, znamenaných na pražské burse, a to při cizozemských platidlech, neraženém kovu a pupilárních cenných papírech do 75 % tržní ceny, pokud se týče kursovní hodnoty, při ostatních cenných papírech do 60 % kursovní hodnoty, nejvýše však do výše hodnoty jmenovité, při pohledávkách za Rakousko-uherskou bankou do výše jich hodnoty. Vyloučeny jsou z lombardu cenné papíry, jichž kupony jsou splatny mimo hranice Československého státu.

3./ K směnování poukázek chovati bude Zemská banka hotovost bankovek Rakousko-uherské banky, po případě drobných mincí korunové měny (reservu). První hotovost se zřídí vkladem Československého státu ve výši 25,000.000 K, zúročitelných sazbou o 1/4 % nižší, nežli bude činiti diskont zápůjček uvedených v § 2.

4./ Úhrnný výdej všech poukázek nesmí přesahovati čtyřnásobnou reservu (§ 3.) bankovek Rakousko-uherské banky a drobných mincí měny korunové. Nařízením úřadu pro správu finanční, vydaným v dohodě s úřadem pro správu průmyslu, obchodu a živností, jakož i úřadem pro správu zemědělství, může býti kdykoliv výdej bankovek pod tuto hranici omezen neb úplně zastaven.

5./ Ku provádění obchodu dle tohoto zákona zřídí Zemská banka zvláštní oddělení od ostatních odvětví jejich obchodu účetně a bilančně přísně oddělené, jež bude státi pod stálým dozorem komisaře Československého státu. O stavu oběhu poukázek a jich krytí jest uveřejňovati zprávu každého 10. a 20. a posledního dne v měsíci.

6./ Zisk, plynoucí z výdeje těchto poukázek, rozdělovati se bude mezi Zemskou banku a Československý stát v tomto poměru: roční zisk do jednoho milionu se rozdělí mezi banku a stát v poměru 1:2. Roční zisk přes jeden až do dvou milionů rozdělí se v poměru 1:3. Každý další milionový stupeň se dělí v poměru ve prospěch státu o jednotku vyšším (1:4, 1:5, 1:6 atd.).

7./ Poukázky v § 1 zmíněné budou v území Československého státu zákonným platidlem jako bankovky Rakousko-uherské banky a budou bez obmezení přijímány u všech veřejných pokladen.

8./ Bude-li zastaven výdej poukázek, jest úřad pro správu finanční v dohodě s úřadem pro správu průmyslu, obchodu a živností a s úřadem pro správu zemědělství oprávněn stanoviti lhůtu, do které jest Zemská banka povinna poukázky směňovati a po uplynutí této lhůty odejmouti řečeným poukázkám povahu zákonného platidla.

9./ Veškeré knihy a zápisky oddělení Zemské banky vydávajícího poukázky (§ 5), jakož i listiny jím vydané, dále listiny za účelem zajištění zápůjček (§ 2) vydané jsou osvobozeny od kolků a poplatků.

10./ Zákonem tímto se mění, pokud se týče doplňují platné stanovy Zemské banky království Českého v Praze.

11./ Zákon tento nabývá účinnosti dnem vyhlášky.

12./ Provedením tohoto zákona pověřuje se úřad pro správu finanční v dohodě s úřadem pro správu průmyslu, obchodu a živností a s úřadem pro správu zemědělství.

(překlad vychází z oficiálního textu zákona uveřejněného ve Sbírce zákonů a nařízení za rok 1918)

Víra Rakousko-uherské banky, že se jí podaří uhájit emisní privilegium na celém území bývalého Rakousko-Uherska, tedy i Československa, kterou vydatně přiživoval i přednosta její pražské filiálky Rudolf Drda, vyústila v několik zásadních kroků. Nejprve uznala svrchovanost československého ministerstva financí, dále začala připravovat reorganizaci banky a později se dokonce podvolila některým rozhodnutím ministra financí Aloise Rašína o zákazu či omezení provádění některých svých obchodů (lombard válečných půjček, výplata žira).

Jedním z prvních ústupků Rakousko-uherské banky ve prospěch ČSR bylo rozhodnutí generální rady, po valné hromadě nejdůležitějšího orgánu instituce, ze dne 28. listopadu 1918, kterým došlo k přetvoření pražské filiálky na hlavní ústav. Tento měl nyní získat pro oblast Československa všechny pravomoci, jež měly dosavadní hlavní ústavy ve Vídni a Budapešti. Její přednosta Rudolf Drda byl pak jmenován sekretářem, a zároveň i členem bankovní správy (Geschäftsleitung), jednoho z nejvyšších úřednických orgánů instituce.

Vedle toho československá vláda získala právo vysílat svého vládního komisaře do schůzí statutárních orgánů Rakousko-uherské banky, zejména generální rady. Tuto funkci zastával některý z odborových přednostů ministerstva financí, zprvu Dr. Vladimír Valníček a později JUDr. Josef Hladký.

Dopis generálního sekretáře Rakousko-uherské banky Friedricha Schmida von Dassatiela na hlavní ústav Rakousko-uherské banky v Praze z 2. 12. 1918

Zdroj: AČNB, arch. fond Rakousko-uherská banka, RUB/8/1

Na počátku prosince 19198 Rakousko-uherská banka věřila, že se jí podařilo normalizovat vztahy s Československou republikou. Zůstávala však nejasnost ohledně řízení devizového obchodu, který od roku 1916 obstarávala devizová ústředna. Ta sídlila ve Vídni a byla přičleněna k Rakousko-uherské bance. Jejím úkolem bylo soustřeďovat veškeré devizové prostředky monarchie, jež následně přidělovala podle potřeb válčícího státu.

Vzhledem k tomu, že Rakousko-uherská banka získávala přebytky nerozdělených deviz, jež byly součástí zákonného krytí bankovek, měla zájem také na zachování devizového monopolu, a to tím spíše, že dříve poskytovala ze svého devizy, pokud se jich pro obchod se zahraničím nedostávalo. Proto na počátku prosince vyslala do Československa jednoho z vedoucích představitelů devizové ústředny vrchního inspektora Philippa Sztankovicse, který zde měl vyjednávat o zachování po dva roky panující praxe, tj. aby i československé devizové subjekty byly povinny odvádět získané valuty a devizy do Vídně.

Dopis viceguvernéra Rakousko-uherské banky ve Vídni Ignáce Grubera von Menningera na hlavní ústav Rakousko-uherské banky v Praze z 11. 12. 1918

Zdroj: AČNB, arch. fond Národní banka Československá, NBČ/2281/1

Překlad textu dopisu

Vážený pane sekretáři!

Je velice potěšitelné, že se vedení banky naskytla díky Vašemu jmenování do obchodní správy možnost využít Vaší pomoci při projednávání obtížných otázek. Obracím se na Vás o to klidnější, že jste dosud významně přispěl k řešení takových otázek.

Velice naléhavé je s ohledem na zachování kreditu naší měny – koruny – v zahraničí a odpovídající vypořádání zahraničních platebních závazků tak jako měnověpolitické racionální činnosti našeho domácího hospodářství oproti zahraničí udržet v chodu onen aparát, který jsme dosud měli v činnosti jako devizovou ústřednu a s ní související zařízení. I když novými státoprávními útvary, které vznikly na území dřívějšího Rakouského císařství, pojmy zahraničí, vlast a domácí státoprávně získaly jiný význam, než tomu dosud bylo, tak není zpochybnitelné, že jednotlivé státy ve stejné míře jsou dotčeny kreditem, jsou na něm závislé, kterému se těší naše koruna v zahraničí, dokud máme spravovat tuto měnu. Je proto nutné zachovat dosavadní zařízení a případně je změnit, bez toho, aby došlo k jejich poškození. Žádám Vás v těchto směrech vstoupit do jednání s ministerstvem financí česko-slovenského státu, přikládám zápis, který obsahuje tyto body, o kterých se hovořilo. Doručitel těchto řádků pan vrchní inspektor Sztankovits je již roky ve vedení devizové centrály a dá Vám potřebnou informaci. Zprávou z 29. minulého měsíce jste sdělil obchodní správě překlad zákona z 19. tohoto měsíce číslo 231 ohledně zavedení obchodních platidel. Není otázkou, že provedení tohoto zákona by znamenalo prolomení privilegia Rakousko-uherské banky. Stalo se to, neboť v Praze byl citelný nedostatek platidel a nebylo zřejmé vyjasnění poměrů. Poté, co ministerstvo financí vstoupilo do bezprostředního vztahu s naší bankou a ministr financí má prostřednictvím jmenování vládního komisaře možnost, že budou zaručeny jeho zájmy, lze očekávat, že ministerstvo financí ustoupí od provedení zákona, jak je mu v zákoně vyhrazeno. Bylo by žádané, kdyby si pan sekretář obstaral v této věci od ministra financí výslovné ujištění.

V průběhu listopadu a prosince 1918 vyslala Rakousko-uherská banka do ČSR dvě delegace svých vrcholných úředníků, které měly projednat s československými politiky vzájemné vztahy a zároveň intervenovat za zachování měnové unie. Jako první se v Praze objevil 17. listopadu Dr. Karl Wallach, ředitel hypotečního oddělení a člen obchodní správy. Z pamětí sekčního přednosty na ministerstvu financí Karla Leopolda a zpráv Karla Wallacha víme, že mu Alois Rašín představil celou sérii požadavků, z nichž nejzásadnější byly vytvoření hlavního ústavu banky v Praze, volba československých zástupců v generální radě, dosazení československého vládního komisaře do Rakousko-uherské banky ve Vídni a československého vládního komisaře k pražské filiálce cedulového ústavu.

Návštěva Sztankovicse v prosinci byla naopak zaměřena na oblast devizové ústředny. V tomto případě se nepodařilo dosáhnout zásadní dohody. Po svém návratu do Vídně však Sztankovics 22. prosince 1918 připravil mimořádně významný dokument nazvaný jako „Bericht“, jenž byl označen za tajný. V něm poměrně nevybíravě popisoval jednotlivé politické osobnosti Československa, které se podílely na řešení měnových otázek a zároveň odkrýval skutečné názory vedení Rakousko-uherské banky na další „přátelské“ kontakty. Českým úředníkům vídeňského ústředí Rakousko-uherské banky se podařilo tuto písemnost získat, tajně opsat a zaslat do Československa. Adresátem byl některý z ředitelů Živnostenské banky, buď Dr. Jaroslav Preiss, nebo pravděpodobněji Dr. Josef Horák, kteří úzce spolupracovali s Aloisem Rašínem. Právě díky těmto úředníkům byla česká politická reprezentace poměrně přesně informována o událostech v Rakousko-uherské bance a nebyla tak při přípravě hospodářského osamostatnění odkázána pouze na oficiální informace.

Dopis úředníka Rakousko-uherské banky Milana Křepelky na vedení Živnostenské banky z 3. 1. 1919
(ohledně zprávy Sztankovicse z 22. 12. 1919)

Problémy ohledně devizové ústředny se v průběhu prosince dále prohlubovaly, neboť se stále častěji objevovaly případy odpírání odvodu valut a deviz do Vídně, a to i přesto, že Rakousko-uherská banka si vymohla na československé politické reprezentaci s ohledem na tzv. recepční zákon (č. 11/1918 Sb. z. a n.) potvrzení dosavadních povinností.

V případě odpírání odvodů deviz se však nejednalo jen o ojedinělé případy, ale dalo se v podstatě hovořit o organizované akci. V jejím čele stál nejvýznamnější nacionálně český finanční ústav – Živnostenská banka. Ta odmítla odesílat devizy firem ze svého koncernu průmyslových a obchodních podniků do Vídně, a aby svůj odpor náležitě podepřela, začala argumentovat, že se dosavadní devizové předpisy dotýkají jen její vídeňské filiálky a s ní spojených rakouských podniků.

Rakousko-uherská banka si uvědomovala prekérnost celé situace, neboť Živnostenskou banku vedl vrchní ředitel JUDr. Jaroslav Preiss, který nebyl jen významným politikem a členem Revolučního národního shromáždění, ale i hlavním poradcem ministra financí Aloise Rašína v devizových otázkách. Z tohoto důvodu připravila Rakousko-uherská banka mimo jiné rozsáhlý „Pamětní spis“, jímž doufala přesvědčit ministra financí o oprávněnosti svého názoru. Dokonce v něm přišla s návrhem na založení zvláštní samostatné československé devisové ústředny pod správou pražského hlavního ústavu banky. 

Dopis viceguvernéra Rakousko-uherské banky ve Vídni Ignáce Grubera von Menningera na ministra financí Aloise Rašína z 27. 12. 1918

Zdroj: AČNB, arch. fond Rakousko-uherská banka, RUB/8/1

 

zdroj: www.cnb.cz