Cesta ke koruně -část 1

Dne 25. února 1919 předložila vláda v Revolučním národním shromáždění dva zákony, které znamenaly, že Československo získalo téměř po čtyřech měsících od svého zrodu vlastní měnu. Oba zákony v odpoledních hodinách představil poslanec a předseda finančního výboru prof. Cyril Horáček a po výkladu ministra financí Aloise Rašína byly oba schváleny. Prvním z nich, zákonem č. 84/1919 Sb. z. a n., jímž se ministr financí zmocňuje, aby provedl nařízením okolkování bankovek a soupis jmění za účelem uložení majetkové dávky, se Československo definitivně osamostatnilo od dřívější rakousko-uherské koruny. Druhý zákon č. 88/1919 Sb. z. a n., o státní půjčce ve zlatě, stříbře a cizích valutách, pak sloužil k tomu, aby nově deklarovaná československá měna, o jejímž názvu se mělo rozhodnout později, byla od svého počátku stabilní a mohla se opírat o hodnotné krytí.

Počáteční čtyři měsíce mladého Československa byly nabity událostmi a kroky, jimiž se československá politická a ekonomická reprezentace připravovala na hospodářské osamostatnění, o němž všem bylo jasné, že jej není možné uspěchat. V případě neuváženého postupu totiž Československo mohlo velmi snadno upadnout do hospodářského chaosu. V této době bylo několik osob, které obezřetně promýšlely každý krok, aby bylo možné konečně vytvořit československou měnu. Vedle Aloise Rašína to byli zejména Vilém Pospíšil, Karel Engliš, Jaroslav Preiss, Augustin Novák, Karel Kučera, Emil Roos a Karel Leopold.

Jejich úsilí o československou hospodářskou samostatnost a aktivní zapojení do převratných události té doby dokládá řada dokumentů z Archivu České národní banky. Ty vyprávějí příběh mimořádné a obtížné cesty, již bylo třeba vykonat, než bylo možné předložit oba uvedené zákony ke schválení veřejnosti a tímto způsobem konstituovat samostatnou československou měnu.

Již od roku 1816 působila nejprve v Rakousku a později Rakousko-Uhersku cedulová banka, nejdříve pod názvem Privilegovaná Rakouská národní banka a od roku 1878 pod názvem Rakousko-uherská banka. V roce 1818 si v Praze a Brně zřídila směnárny, popř. směnné pokladny (Verwechslungsanstalt, popř. Bank-Filial-Casse), jejichž úkolem bylo vyměňovat kovové peníze za bankovky nového cedulového ústavu a spolupůsobit při poukázkovém obchodu. V roce 1847 byla na základě panovnického rozhodnutí ze dne 7. září 1846 k pražské směnárně přičleněna další část, jež se měla věnovat eskontním obchodům (Filial-Escompte-Anstalt). Tím vznikla vůbec první filiálka Privilegované rakouské národní banky, která se stala vzorem pro další ústavy tohoto typu v habsburské monarchii.

Po vytvoření pražské filiálky následovaly teprve až za čtyři roky další, a to nejprve v roce 1851 v Pešti a v roce 1852 v Linci. Význam českých zemí pro monarchii si banka dobře uvědomovala, a proto z prvních deseti filiálek se čtyři nalézaly právě na tomto teritoriu (Praha, Brno, Olomouc, Opava). Vnímání hospodářské důležitosti českých zemí přetrvalo z hlediska politiky cedulové banky až do konce monarchie. Proto se nacházelo v českých zemích v roce 1918 25 filiálek (nepočítaje Bílsko) a na území celého pozdějšího Československa (včetně Slovenska a Podkarpatské Rusi) pak 31. V celé Rakousko-uherské monarchii měla Rakousko-uherská banka celkem 104 filiálek, téměř jedna třetina jich tedy připadala na území nově vzniklé ČSR.

Po vyhlášení samostatného Československa panovala značná nejistota ohledně toho, co se stane s filiálkami Rakousko-uherské banky na jeho území a nakolik zde bude moci nadále vykonávat své emisní privilegium. Zejména socialistické strany předkládaly návrhy požadující, aby co nejdříve vznikla nová československá cedulová banka. Ve snaze vyjít vstříc předpokládaným českým národním požadavkům přistoupila banka na doporučení vedení pražské filiálky k jazykovým úpravám ve svém úřadování.

Dopis přednosty pražské filiálky Rakousko-uherské banky Rudolfa Drdy na viceguvernéra Rakousko-uherské banky ve Vídni Ignáce Grubera von Menninger z 31. 10. 1918

Zdroj: AČNB, arch. fond Rakousko-uherská banka, RUB/8/1

Překlad textu dopisu

Se zřetelem na naši zprávu z dne 29. tohoto měsíce sdělujeme, že vývoj nové situace v Čechách a obzvláště zde v Praze postupuje rychlým krokem. Národnímu výboru se podřídily všechny úřady a je pravděpodobné, že příště vejde ve styk s Rakousko-uherskou bankou, případně ji postaví svým dozorčím orgánům, jak se to stalo u státních úřadů. Očekává se návrat Dr. Preisse, který s jinými delegovanými odcestoval do Švýcarska a jenž má mít připraveny návrhy pro řízení valutových záležitostí. Jinak se proslýchá, že socialisté zastoupení v Národním výboru požadují okamžité konstituování nové státní cedulové instituce. Včera se uskutečnilo v Zemské bance shromáždění všech českých bank, ke kterému byl pozván také náš představený. Sešlo se z rozkazu Národního výboru, aby se zabývalo otázkou, jak by se dalo odpomoci kritickému nedostatku bankovek. Bylo dohodnuto vydat výzvu obyvatelstvu, v němž se bude poukazovat na škodlivost zadržování bankovek a doporučí bezodkladně ukládat bankovky u spořitelen, občanských záložen a raiffeisenek. Že by bylo možné teď zřídit vlastní cedulovou banku, pokládáme za vyloučené. Věříme, že Rakousko-uherská banka ještě dlouho po oddělení jednotlivých států bude tvořit pojítko mezi nimi.

Vídeňský vyslanec československého státu Tusar bude mít záhy příležitost jednat s bankovním vedením, zvláště když československý stát neuzná dohodu mezi bankou a rakouskou vládou a určí si sám vztah. Pokládáme za oportunní, aby ještě před tím, než Národní výbor vykoná nějakou ingerenci:

1. dosavadní německo-české nápisy se změnily na česko-německé,
2. tam, kde se jedná o firmování českých dokumentů, aby se užívala razítka v češtině,
3. zástavní listy a jiná potvrzení, která dosud byla jen v německém jazyce, byla vyhotovena i v českém jazyce.

Národní výbor jistě tato opatření vydá, jakmile bude zde česká řeč určena za úřední řeč a mohlo by být pro naši banku výhodou, kdyby jim předešla.

Naše nouze o bankovky se nedá popsat. Potřebovali bychom pro vyplacení žirových zůstatků 140 milionů a jsou nároky i mimo žirový styk, které bychom odhadli na 50 milionů. Prosíme obchodní správu, aby nám byla nápomocna, abychom se dostali z této prekérní situace.

Na základě zpráv z pražské filiálky Rakousko-uherské banky usoudilo její vedení, že bude výhodné ukázat vůči Československu dobrou vůli v oblasti měnové. Proto se pražská filiálka jménem všech českých filiálek banky v Čechách (Mladá Boleslav, Kolín, Pardubice, Hradec Králové, Dvůr Králové, Budějovice a Plzeň) přihlásila k práci pro nový stát, resp. Národní výbor československý. Jako tradičně pražská filiálka mluvila jen za filiálky z Čech a zároveň jen ty v jazykově českém prostředí. Kvůli vytvoření čtyř německých provincií v českých zemích (Deutschböhmen, Deutschsüdmähren, Sudetenland, Böhmerwaldgau), jež se přihlásily k Německému Rakousku, nebylo možné až do prosince 1918 filiálky cedulového ústavu na tomto území jakkoliv kontrolovat. Československé ministerstvo financí nejprve odmítlo vyjednávat s Rakousko-uherskou bankou, pokud by zpochybňovala jednotu československého státního území, a následně se Aloisi Rašínovi podařilo vymoci si na ní příslib, že pokud by snad do těchto oblastí zasílala nové bankovky, bude ji o tom neprodleně informovat. Díky tomu získalo ministerstvo financí přehled o hospodářské situaci v německých provinciích.

Zásadním problémem, se kterým se v této době potýkalo nové československé hospodářství, byl nedostatek hotovosti. Důvody pro to byly především dva, na jedné straně tezaurace bankovek ze strany obyvatelstva, jež se obávalo o osud svých prostředků v peněžních ústavech, a na druhé nedostatečné zásobování ze strany Rakousko-uherské banky. Ta totiž měla obavy, že v poválečné chaotické situaci by mohlo dojít k jejich zcizení na cestě. Z toho důvodu se české filiálky Rakousko-uherské banky uchýlily v souladu s pokyny Národního výboru k omezení vyplácení bankovek téměř výhradně pro mzdy dělnictva důležitých závodů, dále vojsko a úředníky státní a komunálních korporací.

Dopis přednosty pražské filiálky Rakousko-uherské banky Rudolfa Drdy na Národní výbor čsl. státu z 6. 11. 1918

Zdroj: AČNB, arch. fond Rakousko-uherská banka, RUB/8/1

Krátce po vzniku Československa bylo nutné opatřit si finanční prostředky na krytí státních výdajů. Přestože podle tzv. recepčního zákona (č. 11/1918 Sb. z. a n., o zřízení samostatného státu československého) zůstával v platnosti také dosavadní výkon finanční správy, nebylo jednoduché realizovat výběr daní v popřevratové době. Východiskem se proto stala státní půjčka.

Již dne 2. listopadu 1918 se proto v pražském Obecním domě sešel Poradní sbor českého peněžnictví pro státně úvěrní věci, jehož členy byly nacionálně české banky a někteří ekonomové jmenovaní Národním výborem (např. JUDr. Karel Engliš). Jeho úkolem bylo připravit vypsání 4% státní půjčky, tzv. „půjčky národní svobody“. Z jednání vzešla dohoda o podobě půjčky. Ta měla být krátkodobá, splatná v roce 1922 a ve výši jedné miliardy korun. Úrok byl stanoven s ohledem na předpokládané budoucí úvěrové poměry ve výši 4 % a prodejní cena byla 1 % nad nominální hodnotou. Titry, tj. jednotlivé úpisy, měly znít na obnosy po 100 K, 500 K, 1000 K, 5000 K, 10 000 K a 50 000 K.

Půjčka byla koncipována jako veřejná, aby si ji mohly upsat co nejširší vrstvy obyvatel. Její distribuce se ujaly banky sdružené ve Svazu českých bank, v němž se vytvořilo pro tento účel konsorcium bank (později doplněné ještě o tzv. veřejnoprávní banky, zemské a hypoteční). Je obzvláště pozoruhodné, že se bankovní ústavy zřekly nároku na zisk z takovéhoto typu operace a obdržely od Národního výboru pouze odměnu ve výši ¾ %, která jim měla krýt náklady na režii spojenou s prováděním úpisu, zejména výrobu a distribuci upisovacích formulářů.

Dne 5. listopadu 1918 vystoupila před Národní výbor pětice mužů října Antonín Švehla, Alois Rašín, František Soukup, Jiří Stříbrný a Vavro Šrobár s návrhem zákona o půjčce Národní svobody. Tento byl přijat a později uveřejněn ve Sbírce zákonů a nařízení pod číslem 27. Následně dne 8. listopadu 1918 uzavřely sdružené banky s Národním výborem dohodu o půjčce národní svobody. Právě české banky, jež si ji mezi sebou dle svého hospodářského významu rozdělily, se významně zasloužily o subskripci celého obnosu, jež probíhala od 18. do 30. listopadu 1918. Díky jejich aktivitě se podařilo pro státní správu opatřit celkem 1 048 451 600,- K.

Smlouva mezi předsednictvem Národního výboru Československého státu s bankami z 8. 11. 1918

Zdroj: AČNB, arch. fond Živnostenská banka, ŽB/146/3

Již v době před 28. říjnem 1918 se konaly diskuse zástupců politiky a českého peněžnictví o otázkách budoucí úpravy měny a likvidaci válečných půjček. Jeden z takových přístupů dokládá např. osnova tzv. Zákona hospodářského, který vypracoval Jaroslav Preiss.

Na tyto první představy navázala Komise pro přechodné hospodářství, resp. její finanční odbor. Tato instituce vznikla záhy po převratu, když Národní výbor československý zmocnil k jejímu vytvoření prezidium Obchodní a živnostenské komory v Praze. Ve finančním odboru došlo k dohodě, že se má uspořádat anketa odborníků na finanční a měnové záležitosti, na jejímž základě se mají přijmout konkrétní kroky. Na přípravě textu dotazníku se podílelo pětičlenné redakční komité: Dr. Gustav Heidler, prof. Dr. Cyril Horáček, prof. Dr. Jan Krčmář, Dr. Vilém Pospíšil a Dr. Jaroslav Preiss.

Výsledky ankety později shrnul prof. Dr. Karel Engliš ve spise „Měnový a finanční problém Československého státu. Výsledky písemné ankety o úpravě měny a likvidaci válečných břemen, uspořádané komisí pro přechodné hospodářství při obchodní a živnostenské komoře v Praze“. Myšlenky v něm obsažené se později staly předmětem diskusí o charakteru cedulové banky v roce 1920 v souvislosti s přípravou cedulového zákona (pozdějšího zákona č. 347/1920 Sb. z. a n., o akciové bance cedulové).

Osnova dopisu Viléma Pospíšila s nabídkou účasti na odborné anketě o čs. měně z 22. 11. 1918

Zdroj: AČNB, arch. fond Národní banka Československá, NBČ/765/1

Zdroj: www.cnb.cz