Období rakousko-uherské koruny

Rakousko-uherská koruna

Válka s Pruskem opět nepříjemně narušila měnový oběh, vydávaly se státovky a nekryté bankovky, takže sisyfovská dřina s nápravou měny se musela opakovat. Problémy se stříbrem jako základem měny vedly nejprve k rozhodnutí ministerstva financí o zrušení ražby stříbrné zlatky na soukromý účet a zrušení povinnosti Rakousko-Uherské banky přijímat stříbrné slitky za bankovky (1879) a 11.8. 1892 k rozhodnutí o přechodu ke z l a t é korunové m ě n ě . V tomto mezidobí zákonné stříbrné měny, ale bez ražby na soukromý účet, se kupní síla zlatníku odpoutala od hodnoty stříbra (přímého měnového statku) v stříbrném zlatníku obsaženého. Cena stříbra tehdy dále klesala (proto došlo k zastavení soukromé ražby), ale kurs zlatníku neklesal. Měnové opatření tedy směnnou hodnotu zlatníku podchytilo, zůstala až do r. 1892 na stálé úrovni směnné hodnoty stříbra z r. 1879. Stříbro tedy nebylo přímým měnovým statkem. Od r. 1887 bylo zavedeno tzv. nepřímé kontingentování emise bankovek. Dovolovalo pružněji vydávat oběživo podle potřeb ekonomiky - jen 2/5 obíhajících bankovek měly být nadále kryty kovem, zbytek měl mít vyhovující bankovní úhradu. Jestliže suma kovem nekrytých bankovek převýšila 200 mil. zl., byla banka povinna platit z tohoto překročení roční 5%ní daň. K r. 1900 byl ukončen přechod rakousko-uherské měny na zlatý základ (podle záměru z r. 1892). Ani tehdy však nebyla rakouská koruna na úrovni britské libry, tj. na úrovni pravého zlatého standardu. Byla to tzv. funkční zlatá měna devizová. To je měna se zákonně stanoveným obsahem zlata v peněžní jednotce, ale bez volné ražby zlatých mincí na soukromý účet a bez povinnosti cedulové banky směňovat bankovky za zlato v zákonném kursu, avšak platila povinnost směňovat je za zlaté devizy (např. za libru, frank apod.). Z 1 kg ryzího zlata se razilo 3.276 korun, povinné krytí úvěrových bankovek kovem bylo stanoveno na 40 %. Na stejné úrovni jako rakouská koruna byl tehdy i ruský rubl. Pokud to čtenáři připomíná dnešní "volně směnitelné měny", pak se pro obchodní praxi skutečně jednalo v podstatě o totéž. Rakousko-Uherská banka udržovala úspěšně na stálé úrovni devizové záznamy na vídeňské burze. Pro oběh byly od r. 1892 z čistě demonstračních důvodů raženy zlaté 10 a 20 K, později od r. 1907 i 100 K, aby se obyvatelstvo přesvědčilo, že rakouská koruna je zlatá měna (v tomtéž roce byl ukončen oběh státovek). Ale mince se brzy vracely do pokladen banky. Tezaurační činitel byl téměř nulový, v oněch idylických dobách lidé neměli důvod nedůvěřovat papírovým penězům či schovávat zlato na "horší časy". Základem tohoto posílení rakousko-uherské měny byla aktivní obchodní bilance se zeměmi se zlatou měnou a odstranění dříve chronických schodků státního rozpočtu.

V rámci minulých diskusí o možném vzniku dvou emisních bank v ČSFR je užitečné připomenout, že Uhersko si sice vynutilo přejmenování cedulové (soukromé !) banky na Rakousko-Uherskou (1878), ale nesnažilo se prosadit, aby si mohlo v pravidelně dohadované (na 10 let) měnové a celní unii vydávat do oběhu peníze podle uvážení uherské vlády prostřednictvím samostatné státní cedulové uherské banky. Jak jsme v předchozím výkladu mohli sledovat, stačilo souvislé mírové období a měna byla v pořádku.

Ze stříbra byly raženy mince v hodnotě 5, 2 a 1 K, z obecných kovů haléře (20, 10, 2 a 1). Stříbrná koruna vážila 5 gramů o ryzosti 0,835, zlatá dvacetikoruna vážila 6,775067 g o ryzosti 0,900 (tj. obsahovala 6,09756 g zlata) a desetikoruna o stejné ryzosti měla poloviční váhu. 

Bankovky pak byly tištěny v hodnotách 10, 20, 50, 100 a 1000 K. Poměr korun ke zlatkám rak. čísla byl stanoven 2:1, povinně se muselo oficiálně počítat na koruny od 1.1. 1900. Nicméně ještě autor tohoto povídání, narozený po 2. světové válce, neřekne desetikoruně jinak než „pětka“.

Přišla však v á l k a a již císařské nařízení ze 4.8. 1914 zmocnilo vládu k mimořádným opatřením. Téměř vzápětí byl zrušen předpis o povinném zlatém krytí, aby se opatřily možnosti financování války pouhým emisním tiskem. Zákonitě pak kurs koruny klesal a cedulová banka, vědoma si neúčinnosti eskontní úrokové sazby jako prostředku ke zlepšení platební bilance, ponechala ji po celou válku na nezměněné výši 5 %. Za války došlo k výdeji 1 a 2 K bankovek a k ražbě nových mincí 10, 20 a 2 haléře. V r. 1916 zavedla vláda v á z a n é devizové hospodářství, v jeho rámci zřídila i devizovou ústřednu jako nucenou organizaci pro obchod s devizami. K dalšímu utužení pohybu deviz došlo v r. 1918. Je zajímavé, že monopol Rakousko-Uherské národní banky měl stejně končit již v r. 1919, z důvodu zániku říše nebyl pochopitelně obnoven. Příčinami a rozsahem měnového rozvratu Rakouska-Uherska jsme se zabývali v hlavním textu a zde se dále soustředíme na čistě "technické" záležitosti. Hned v prvních dnech samostatné republiky přestala Rakousko-Uherská banka vykonávat pro ČSR funkce cedulové banky. Přestala fungovat i vídeňská Poštovní spořitelna a pošty za ni odmítaly vyplácet hotovosti. Stát i podniky začaly v prvních týdnech pociťovat nedostatek peněz. Podle zákona z listopadu 1918 připravila tehdy Zemská banka království Českého emisi náhradních obchodních platidel, jež se nakonec do oběhu nedostala. Po rozpadu říše tedy zůstala zpočátku na území všech nástupnických států zákonným platidlem rakousko-uherská koruna. Československo nebylo přitom prvním nástupnickým státem, který se měnově oddělil. Poměrně jednoduchou situaci měla Itálie, jež na zabraném území zavedla svou liru a koruny měnila v poměru 10:4, jenž nelze nazvat jinak než lupičským (později byla přinucena dávat 6 lir za 10 korun). Zcela nově vzniklé státy (např. Československo a Jugoslávie) musely použít jinou variantu - dočasně okolkovat existující koruny, aby se inflační oběživo nemohlo k nim šířit ze sousedních států. V okolkování nás předběhla Jugoslávie (leden 1919), s precizností a účinností naší rašínovské akce to však bylo nesrovnatelné. Měla však těžší situaci proto, že území Jugoslávie bylo předtím součástí 3 států, sjednocovala tedy měnu rakousko-uherskou, bulharskou a černohorskou v jednotnou dinárovou soustavu. V samotném Rakousku nejprve pokračovala vpravdě drsná inflační emise, 15.2. 1919 byl zakázán dovoz korunových bankovek (hlavně později neokolkovaných v ČSR), 27.2. 1919 bylo nařízeno okolkování všech bankovek mimo 1 a 2 K, v březnu 1919 vytvořená Rakouská národní banka rovněž provedla kolkování peněz a tzv. německo-rakouské koruny pak byly měněny v poměru 1:1 ke korunám rakousko-uherským. V r. 1925 byla vytvořena šilinková měna: 10 tis. korun za 1 nový šilink, 1 šilink měl obsah 0,2117 ryzího zlata. Stejně inflační byla situace v Maďarsku a až od 1.1. 1927 byla místo znehodnocených maďarských korun vytvořena nová měna - pengö, měnilo se 12.500 korun za 1 pengö. Z uvedených srovnání (v Polsku nebyla situace lepší) jasně vyplývá čs. priorita v řešení válečné inflace a vytvoření kvalitní nové měny.

Zdroj a autor článku: www.sweb.cz/numismatic , Ing. Jiří Hána, Ph.D.