Denárové období

Denáry

První evropské středověké denáry razí po získání moci nad novou Franskou říší v roce 752 Pipin Krátký (Pépin le Bref). Ale především jeho nástupci Karlu Velikému (768 - 814), za jehož vlády se rozpínala Franská říše od Pyrenejí až k Labi a Baltu, náleží zásluha o upevnění denárové měny. Ten zavedl jednotný mincovní systém, kdy se z jedné tzv. karolinské libry o 408 g. razilo 240 denárů. Pod vlivem mincovní politiky Karlovců se šíří stříbrné denáry i do ostatních zemí Evropy. Podle bavorského vzoru přichází i český kníže v sedmdesátých letech 10. století k ražbě vlastních českých denárů. Počátky českého mincování souvisí s hospodářskou, politickou i kulturní konjunkturou českých zemí probíhající právě v tomto období. Výrazným podnětem k zaražení vlastní mince se stal i rozvíjející se mezinárodní obchod. Čechy ležely de facto na křižovatce důležitých obchodních cest baltské (skandinávské) a řezenské, kudy probíhal transport zboží z bohatého středomoří. České denáry se začaly razit za Boleslava I. roku 929. Předtím v Čechách obíhaly ve funkci platidla jemné šátečky z řídkého plátna, jinak prakticky nepoužitelné, od nichž pochází slovo „platit“ (1 šáteček se rovnal 1 slepici či 0,1 denáru). Dozvídáme se to ze zprávy arabského cestovatele Ibráhíma ibn Ja'kúba, který navštívil Čechy někdy v polovině 10. století. Říká o nich: „Mají jich plné truhly. To jest jejich bohatství a možno za to koupiti nejdražší věci: pšenici, otroky, koně, zlato, stříbro a všechny věci.“ Jeden denár podle Ja'kúbova svědectví měl cenu deseti šátečků a bylo za něj možno koupit 10 slepic, tolik obilí že postačilo jednomu člověku na celý měsíc, nebo ječmene pro koně na 40 dní.

Vzhledem k malému rozsahu oběhu peněz se při velkých jednorázových platbách ale používalo (k nelibosti panovníků) sekané stříbro. Od denárů až do konce 19. stol. přitom naše domácí peníze byly ze s t ř í b r a . Denáry původně měřily v průměru 2 cm a vážily 1,5 g. Váhový základ spočíval na libře Karla Velikého (pondus Caroli; ze 408 g se razilo 240 denárů, existuje však v literatuře názor, že mincovní libra vážila 425 či dokonce 436 gramů, pro ekonoma však tento - pro numismatiku podstatný - rozdíl není významný). Protože dějiny středověku jsou současně dějinami kažení mincí, postupně se základem stalo naopak těch 240 kusů a razilo se nikoli z libry, ale lehčí marky, jež vážila zhruba 2/3 libry římské (327,45 g). U nás se pro marku vžilo označení hřivna. Česká hřivna vážila 253,14 g (ale i 210 g, moravská zřejmě 280 g, ve středoevropském regionu nejvýznamnější kolínská marka kolem 230 g). I v českém státě samozřejmě docházelo ke kažení mince, a to oběma možnými způsoby - zlehčováním její váhy a snižováním obsahu zrna (drahého kovu) na úkor mědi. Na rozdíl od sousedního Polska však vždy právo razit minci u nás bylo centralizováno a patřilo k základním mocenským atributům vládnoucích Přemyslovců (v 10. stol. si krátkodobě razili své mince i Slavníkovci a okrajově se vyskytly i další ražby podobného typu). Výměna mincí, samozřejmě za horší, patřila vždy k rozhodujícím druhům příjmu panovníka a v některých letech se provádělo i několik nucených výměn, "renovatio monetae". Samotné mince se razily buď v režii panovníka nebo toto právo bylo pronajímáno soukromým jednotlivcům či společnostem, a to i židovským. Musíme dále odlišovat výsostné právo panovníka k ražbě mince od odvozeného práva mincovního, kdy panovník uděloval povolení k ražbě různým městům a vrchnostem, jež tak mohly realizovat zisk z ražby, nikoli však rozhodovat o materiálu ražby, váhových parametrech, jakosti apod. Vzhledem k omezenému způsobu používání peněz na jednorázové platby (daně, věna, nákup pozemků či luxusních předmětů) nebylo zapotřebí razit drobnou minci, jež však byla suplována uvedenými pláténky. Lze dokonce uvažovat o základním významu ražby mincí z exportních důvodů a z důvodů politických - byl to výraz suverenity českých knížat. Ekonomická potřeba vhodného oběživa zřejmě stála v té době poněkud v pozadí.

Nejstarší české denáry, ražené, jak už bylo řečeno, podle vzoru bavorského, mají na líci kříž, v jehož úhlech bývá často umístěno několik kuliček. Opis BOLEZLAVS DUX vypovídá, že jde o mince knížete Boleslava. Na rubu tohoto nejstaršího, tzv. řezensko - , resp. bavorsko - švábského typu českých denárů je stylizovaně vyryta kaplice (jakási stříška s křížkem) a kolem ní bývá opis PRAGA CIVITAS (Praha město).

Další mince českých Boleslavů byly silně ovlivněny mincovnictvím anglickým. Tzv. elhelredský, resp. anglosaský typ českých denárů předvádí na líci pravici boží, doplněnou po stranách písmeny alfa a omega, jež měly symbolizovat počátek a konec.

Věrnost napodobení ražeb anglického krále Ethelreda II. (978 - 1016) byla umocněna uvedením jeho jména na jednom z denárů knížete Jaromíra (1003, 1004 - 1012, 1033 - 1034) raženém po roce 1004. Důvod tak detailního napodobení lze hledat v uplatnění českých mincí v mezinárodním obchodě, kde anglosaské mince zdomácněly již daleko dříve. Na Jaromírových denárech se později objevují prvky vypovídající o silném vlivu byzantské kultury. Nejblíže východním vzorům stojí denár s vyobrazením žehnajícího Krista a řecko - latinským opisem CHRISTUS DOMINUS NOSTER.

Na některých denárech Boleslava II. (972 - 999) přichází i jméno jeho manželky: ADIVEA. Jeho druhá žena Emma (+1006) razila někdy v letech 985 - 995 vlastní mince se zvláštním opisem EMMA REGINA (královna !!) ve své mincovně na hradě Mělníku. Na denárech Boleslava II. se můžeme rovněž setkat se jmény mincmistrů (mincmistr = [zjednodušeně] vedoucí v mincovně) a mincoven: NACUB, MIZLETA, OMERIZ v mincovně pražské: PRAGA CIVITAS a ZANTA, NOC v mincovně vyšehradské VYSZEGRAD.

Další typy prvních denárů jsou: mečový, byzantský, karolinský a šípový podle námětu, který tvořil jejich obrazovou náplň. Vyjma Prahu a Vyšehrad, o nichž jsme se již zmínili, razily se přemyslovské denáry i na dalších místech v zemi. Zmínky se dochovaly o mincovně v Plzni a v Kouřimi a další české mincovny pracovaly patrně i na Vraclavi a v Chrudimi.Vedle Přemyslovců razili v Čechách svoji minci také Slavníkovci, jejichž moc zasahovala především na východní a jižní Čechy. Jejich mocenským centrem byl Malín a Libice, kde také razili svoje denáry. Jejich obraz nekopíroval cizí mince, ale snažil se o vnesení vlastních ikonografických prvků, jakými byl obraz ptáka, nebo portrét knížete. 

Kníže Soběslav razil svoje denáry s opisem ZOBESLAVS DUX a MALIN CIVITAS, ale i denáry pro svého bratra - biskupa pražského Vojtěcha s opisem HIC DENARIUS EST EPISCOPI a ETLIVBICENSIS DUCIS ZAIZLAO, a další typy s opisy ZOBEZSLAVS ET ADALBERT EPISCOPUS. Episoda Slavníkovského mincování však končí záhy - současně s libickou tragédií v roce 995. Přemyslovské denáry přestávají námětově kopírovat cizí vzory až v 1. pol. 11. století, kdy se na denárech knížat Oldřicha (1012 - 1033, 1034) a Břetislava I. (1034 - 1055) objevují poprvé ryze domácí, nepřejaté motivy. Zejména pak jméno a později i vyobrazení sv. Václava jako zemského patrona zdůrazňuje vliv domácí kultury i formující se kult sv. Václava. 

První moravské mince razí pod vlivem českého mincovnictví Břetislav I. asi ve dvacátých letech 11. století. Tento čin je zároveň odrazem sílícího hospodářského i politického vlivu Moravy, která je v té době křižovatkou evropských obchodních cest. Častým obrazem nejstarších moravských mincí byla kotva - symbol sv. Klimenta, jehož prostřednictvím navazuje Břetislav I. na tradici Velké Moravy. 

Vedle kotvy ukazují nejstarší moravské denáry knížecí diadém a později nesou i jméno sv. Václava - důkaz pronikání svatováclavského kultu na Moravu.

Zoufalá kvalita mincí, jíž se však Čechy nijak podstatně neodlišovaly od svých sousedů, vyvolala nutnost mincovní reformy. Tu provedl Břetislav I. kolem r. 1050. Právě on zavedl již zmíněnou hřivnu (ještě ovšem o váze 210 g) místo libry, tj. razilo se 240 ks denárů o průměru asi 16 mm, o váze 1 g, s obsahem 0,830 zrna. Dosavadní denár byla stříbrná mince o průměru asi 20 mm a váze více 1 g. Byly raženy v počtu 240 z karolinské libry o cca 408 g. Břetislav I. změnil jak základní hmotnostní jednotku určenou pro ražbu denárů, tak i počet kusů, hmotnost a průměr mincí. Výchozí vahovou jednotkou se stala severská marka - hřivna o hmotnosti asi 210 g., z níž se razilo cca 200 denárů průměrné hmotnosti 0,9 g a o průměru 16 mm. 

Od Břetislavovy reformy mluvíme o denárech tzv. malého střížku (střížek = kotouček kovu připravený k ražbě). Mincovní reforma z roku 1050 se dotkla i Moravy, kde se poté razí denáry menšího střížku. Zároveň vzrůstá produkce moravských denárů, což souvisí s rozdělením Moravy na 3 územně správní celky: olomoucké, brněnské a znojemské údělné knížectví.

Nástupci Břetislava I. respektují jeho reformu a přizpůsobují podle ní svoje mince. Na denárech prvního českého krále Vratislava II. (1061 - 1092) z let 1086 - 1092 můžeme navíc poprvé spatřit vyobrazení královské koruny, která zde zdobí panovníkovu hlavu. 

V průběhu 11. století dochází k uzavření — teritorializaci české mince v hranicích státu. To umožňuje vydavatelům mince kořistit ze svého výsostného práva na úkor obyvatelstva. Proto dochází od konce 11. stol. až do dvacátých let století 13. k postupnému zhoršování jakosti denárů z původně vysoce jakostního kovu. Nucená pravidelná výměna nekvalitní mince za novou, ještě horší se vznosně nazývala renovatio monetae — obnovování mince. Nejhlubší úpadek českého denáru nastal ovšem na počátku 12. století, kdy se za vlády knížete Svatopluka razilo z jedné hřivny 3.590 denárů a zisk z ražby představoval úctyhodných 1.695 %! Denáry tehdy vážily 0,6 g s obsahem stříbra 0,200 g. Trefně psal kronikář Petr Žitavský: „Zajisté žádná pohroma, žádný mor a hromadné umírání, ani kdyby nepřátelé celou zemi loupením a pálením pustošili, tolik by neuškodily lidu božímu jako časté měnění a podvodné horšení mince.“

Právě obnovování mince bylo zároveň hlavní příčinou častého střídání mincovních obrazů, jež provázel vrcholný rozkvět výtvarného provedení českých denárů. Zatímco razidla pro nejstarší denáry byla zhotovena za využití puncovní techniky, kdy se jednotlivé části obrazu sestavovaly z jednoduchých punců (proto působí někdy jejich obrazy dosti primitivně), jsou razidla denárů 12. století již převážně ryta. Na malé mincovní ploše byly v tomto období dovedně zobrazeny lovecké, válečné i obřadní scény, spojující zřejmě domácí rukou a domácím umem byzantské motivy s vlivem západního románského umění. Kolem roku 1180 začíná razit svoje městské mince Cheb. Podle norimberského vzoru vydává polobrakteátové feniky. Mincovní právo později potvrdil Chebu Václav II. a roku 1349 znovu Karel IV. Poslední mince zde razila ještě roku 1743 francouzská armáda ustupující tudy po skončení první slezské války.

Zdroj a autor článku: www.sweb.cz/numismatic , Ing. Jiří Hána, Ph.D.