Jak rozlišit umění od kýče

Pojem kýč (z německého Kitsch) může mít pro svoji subjektivně zabarvenou podstatu více
významů. Jeho přesnější definice je tudíž sporná a značně individuální. Obecně je spojován s
nízkým uměním a nevkusem v návaznosti na masovou a populární kulturu.

Charakteristiky, pomocí kterých je kýč masově populární u širokého publika
· V každém případě je jeho důležitou vlastností jednoduchost a srozumitelnost, kterými
se stává nenáročným a tak lehce dostupným
· Jeho významům všichni rozumí a tato jasnost významů činí kýč tak oblíbený
· Ovšem nebyl by lákavý bez určitého typu zobrazení, které musí být všeobecně
považováno za krásné, milé a příjemné
Na těchto charakteristikách vidíme psychologickou stránku kýče, která v interakci s divákem
získává kýči ještě větší popularitu. Této psychologizace dokázaly umně využít totalitní režimy
v Evropě, když svým oficiálním uměním, ve kterém byl kýč nesporně použit, manipulovaly
davem ve prospěch svých politických cílů. Ale i struktura populárního kýče v dnešní době
využívá iluzí, o kterých lidé sní, a tím se stává tak oblíbeným. Při výčtu těchto vlastností
nemůže být sporu o tom, že by kýč neměl být posuzován pouze z estetického hlediska, ale
jeho analýze by se měly věnovat především sociální vědy, které by lépe odkryly podmínky
jeho působnosti a získání všeobecné popularity.
Někteří autoři chápou kýč v rámci estetických norem, posuzují jeho objektivní estetickou
závadnost. Jiní naproti tomu věnují pozornost spíše interakci mezi kýčem a jeho diváky či
konzumenty. Existují také teorie, které se zabývají pouze postavením kýče v umění jako celku
a jak se tyto dvě entity navzájem ovlivňují. Navzdory této mnohosti tvrzení, jaké dílo může
být považováno za kýč a co tedy kýč vlastně je, se všichni shodnou na přesném vymezení
termínu kýč. Výraz kýč (Kitsch) by měl pocházet z německého prostředí v 2. polovině 19.
století, kdy turisté chtěli lacino kupovat umění a proto žádali pouze skicu – Sketch. Odtud
pak vzešel německý výraz pro umělecký brak, který byl primárně určen kupcům, toužícím po
snadném a levném estetickém zážitku.
 

DEFINICE PODLE UMBERTA ECA
Italský filozof a spisovatel Umberto Eco se věnuje problematice kýče v esejích Stylistika kýče
a Kýč a masová kultura. Kýč v nich ztotožňuje s masovou kulturou. Masová kultura je na
rozdíl od původní kultury dostupnější, necílí na konkrétního jedince a musí se tudíž
přizpůsobit možnostem chápání širokého a méně vzdělaného publika. Kýč v ní zastává funkci
komunikace, která směřuje k vyvolání efektu. Ten nabízí už hotový a zabalený s receptem na
jeho použití – tudíž předurčuje, jak by měl konzument výsledný efekt přijímat. Nástrojem
kýče je zaměření na citovou stránku cílové skupiny – např. nadbytečnost slov mající poetický
význam (něžný noční vánek). Otázkou zůstává, zda lze kýč ještě považovat za umění.
Tato střední masová kultura ovlivňuje i tzv. vysokou kulturu. Jelikož prvně jmenovaná
prodává místo uměleckých děl jejich efekty, snaží se umělci spíše než o dílo samotné zajímat
o postup jeho vytváření. Eco přitom souhlasí s tvrzením Clementa Greenberga, že "zatímco
avantgarda (…) napodobuje napodobování, kýč (…) napodobuje efekt napodobování.

Tento efekt vzájemného podporování nazývá Eco dialektikou avantgardy a kýče – tedy
výslednicí působení těchto dvou sil.
Rozpoznání a následná definice určitého typu kýče je podle Eca stejně jako v případě umění
nesnadná. Dle jeho názoru svůj úsudek o kýči stavíme v rámci obyčejů a mravů našeho
prostředí na postojích znalců, kteří vkus mají, a proto jsou schopni jeho výchylky
představované kýčem rozpoznat. Instinktivní rozpoznání vychází často z podrážděné reakce
vůči příliš zjevné disproporci. Tou může být ztráta míry – např. ignorace sladění oblečení,
nezdůvodněný nadnesený výraz (v hrnci bylo kvadrilion kaše), v případě mravů obecně
známá netaktnost (vyprávění anekdot v krematoriu).
Jako příklad kýče uvádí Eco lidové tisky z 16. století. Ty byly tištěny v malých tiskárnách, často
nekvalitně, a prodejci a zpěváci je posléze prodávali na tržištích. Nesly "primární rysy
každého výrobku určeného masám, a to v tom, že nabízejí city a vášně, lásku a smrt už
předem namíchané tak, aby vyvolaly žádoucí efekt".
 

DEFINICE PODLE TOMÁŠE KULKY (zaměřuje se především na problémy současné estetiky)
1. Kýč zobrazuje témata, která jsou všeobecně považována za krásná, nebo která mají
silný emocionální náboj
2. Téma zobrazované kýčem musí být okamžitě identifikovatelné
3. Kýč substantivně neobohacuje asociace spojené se zobrazovaným tématem
Co se první podmínky týče, jejím literárním analogem je, že děj kýčovitého románu má silný
emocionální náboj. Literární kýč využívá standardních emocionálních situací, které vyvolávají
spontánní nereflektivní emocionální odezvu. Je podřízen morálním standardům a
společenským ideálům dané doby. Obdobně jako vizuální kýč zpravidla zobrazuje to, co je
všeobecně považováno za krásné, typický kýčovitý román popisuje to, co je všeobecně
považováno za dobré, mravné či správné v daném společensko-historickém prostředí.
Literární paralelou druhé podmínky je okamžitá srozumitelnost. Jazyk literárního kýče musí
být dostatečně jednoduchý a styl vyprávění se nesmí vymykat dobovým konvencím. Kýč
nepotřebuje výklad. Stejně jako v umění vizuálním je literární kýč zpravidla explicitní: nic
není ponecháno fantazii.
Třetí podmínka stanovuje, že čtení literárního kýče příliš nerozšíří obzory a neobohatí naši
zkušenost o nové aspekty reality. Na rozdíl od skutečné literatury kýč nezintenzivňuje
senzibilitu, ani nepomáhá provádět jemnější rozlišení.
 

DEFINICE PODLE MILANA KUNDERY
Milan Kundera v románu Nesnesitelná lehkost bytí předkládá definici kýče jako druhé slzy:
objekt sám o sobě se kýčovitým stává pouze tehdy, nestavíme-li se k němu s pomyšlením
„To je krásné!“, ale s úvahou „To je tak krásné, že nás to dojímá!“

DEFINICE PODLE GABRIELE THULLEROVÉ (spisovatelka)
Kýč primárně působí na city. Vyvolává sentimentální náladu, která je jedním z
charakteristických znaků kýče. Kýč usiluje o to, aby představoval vyšší kvalitu, než jakou ve
skutečnosti má. Často se jedná o náhražku: umělá hmota místo dřeva, napodobenina místo
originálu. Kýč je spíše zdání než bytí, není autentický. Kýč je to, co je masově vyráběné a
masami přijímané.

Autor článku: Česlav Lipka