Platidla v době převratu aneb čím jsme (ne)platili před čtvrtstoletím – část 2

Vydání bankovky s portrétem Klementa Gottwalda 1. října 1989, tedy v době, kdy už se režimy socialistických států hroutily, vyvolalo nesouhlas části veřejnosti. Někteří ji při příjmu peněz odmítali a žádali, aby jim byl vrácen stále platný starší vzor 1961 nebo skladba jiných nominálů. Jiní se rozhodli pro veřejné vystoupení – 25. října 1989 proti jejímu vydání protestovaly v horní části Václavského náměstí v Praze asi dvě stovky občanů. Menší část veřejnosti začala dokonce bankovku poškozovat, ačkoliv předložitelé poškozených exemplářů neriskovali jen jejich odebrání bez náhrady peněžní hodnoty, ale také zavedení vyšetřování Veřejné bezpečnosti, resp. vzhledem k motivu a způsobu poškození i Státní bezpečnosti, ke kterému skutečně na krátkou dobu došlo.

Poškozování peněz s politickým motivem nebylo ničím novým, i když množství takových případů bylo většinou nepřímo úměrné tuhosti režimu a míře represe. Z doby normalizace lze připomenout pětikorunové mince s rytecky odstraněným komunistickým symbolem, pětihrotou hvězdou nad hlavou českého lva ve státním znaku nebo stokorunové bankovky s černým otiskem pryžového razítka „Žádná raketa není mírová“. Tímto heslem vystupovala od roku 1983 Charta 77 a Nezávislé mírové sdružení ve spolupráci s několika zahraničními mírovými organizacemi proti rozmístění sovětských balistických raket středního doletu na území Československa.

Lícní strana pětikoruny vzoru 1966 s odstraněnou pětihrotou hvězdou nad hlavou lva v porovnání s nepoškozenou mincí a stokoruna vzoru 1961 s přetiskem „Žádná raketa není mírová“.

Poškozené stokoruny vzoru 1989 se před listopadovými událostmi vyskytovaly zejména s vypíchanýma a červeně zabarvenýma očima a hanlivými nápisy, během nich a po nich spíše s nápisy posměšnými a žertovnými. Státní orgány pochopitelně neměly zájem na přílišném rozšiřování souvisejících informací, a tak Státní banka československá poškozené exempláře v počtu kolem sta kusů v tichosti vyměnila.

Různé způsoby poškození stokoruny vzoru 1989 z doby před a po 17. listopadu 1989.

Naše veřejnost, hledající s oblibou na bankovkách různé jinotaje, našla způsob pobavení také na stokoruně vzoru 1989, a to hned po několika dnech jejího oběhu. Pomocí čtyř přehybů rovnoběžně s delší stranou je možné bankovku složit tak, že se portrét Klementa Gottwalda změní v bizarní příšerku, která by mohla úspěšně konkurovat i legendárnímu E. T. Mimozemšťanovi. V soudobém západoněmeckém tisku byl tento trik nazván „Schwejks Banknote“ a označen za „peněžní protest“.

Princip triku se stokorunou vzoru 1989.

Během listopadových událostí a krátce po nich pak vznikla celá řada upravených reprodukcí skutečných bankovek i napodobenin bankovek neexistujících. Vznikaly buď jako koláže reprodukcí bankovek, fotografií, novinových výstřižků a ruční kresby nebo jako kompletní ruční kresba. Takto vyrobené originály pak byly rozmnožovány převážně na jednobarevných elektrografických kopírkách („černobílých xeroxech“), někdy i v jiné barvě než černé, což umožňovaly tehdy již provozovaná zařízení s vyměnitelným barevníkem (plnobarevné kopírky byly v té době ještě ojedinělé). Vzácněji šlo o reprodukce vyrobené klasickými „mokrými“ tiskovými technikami, konkrétně tiskem z plochy. Rozmnoženiny distribuovali jejich tvůrci jako posměšné a žertovné předměty osobám v okruhu, který dovolovala tehdejší „analogová“ doba.

Upravené reprodukce padesátikoruny vzoru 1987 a stokoruny vzoru 1989 s kolážovanými portréty vysokých představitelů Komunistické strany Československa Miroslava Štěpána a Miloše Jakeše (některé ve vězeňském stejnokroji) vyrobené na jednobarevných kopírkách s vyměnitelným barevníkem a ručně nakreslená napodobenina smyšlené hodnoty „jedna jakeška“ ve výtvarné koncepci amerických bankovek. V textech zaujme zejména parafráze někdejší doložky o hodnotovém krytí bankovek zlatem a ostatními aktivy Státní banky československé „TOTO OBĚŽIVO JE PODLOŽENO SPOUSTOU KECŮ“.

Z pohledu centrální banky nebyla nebezpečnost těchto reprodukcí a napodobenin pro peněžní oběh vysoká, přesto však ojediněle byly zneužity. Pozornost orgánů činných v trestním řízení vzbudila zejména napodobenina padesátikoruny typu 248 s portrétem Miroslava Štěpána, kterou bylo 19. března 1990 zaplaceno v hotelu Radhošť ve Frenštátě pod Radhoštěm.

Další typy upravených reprodukcí platidel vznikly v době po ohlášení kandidatury Václava Havla na prezidenta od 10. prosince do jeho volby 29. prosince 1989. Nejznámější z nich jsou reprodukce evidované jako šest různých variant typu 245, které vyráběli a rozšiřovali členové Občanského fóra při Institutu pro další vzdělávání středních zdravotnických pracovníků v Brně. Jsou to jednostranné černobílé elektrografické kopie lícních nebo rubových stran československých bankovek z 20. až 40. let se jménem Václava Havla (některé i s jeho fotografií) a datem volby 29. prosince 1989. Na jednotné zadní straně je ručně psaná výzva ke zvolení Václava Havla prezidentem.

Některé varianty upravených reprodukcí starších československých bankovek vyrobené v rámci volební kampaně Václava Havla.

Tato skupina reprodukcí zneužita nebyla. Z dalších reprodukcí, vyrobených zřejmě v souvislosti s prezidentskou volební kampaní, byly předmětem vyšetřování reprodukce typu 244. Její lícní strana je reprodukcí lícní strany stokoruny tzv. londýnské emise A s fotografií Václava Havla na místě portrétu T.G.Masaryka. Rubová strana je reprodukcí stokoruny vzoru 1961. Jeden kus byl 8. ledna 1990 vrácen číšníkem zákazníkovi při platbě útraty v restauraci Pod kaštany v Liberci. Druhý kus byl udán neznámým pachatelem při nákupu benzínu 12. dubna 1990 v Robousích u Jičína.

 
Reprodukce dvou různých stokorun s portrétem Václava Havla.

Vraťme se však k pravým stokorunám vzoru 1989 s portrétem Klementa Gottwalda. Během sametové revoluce protesty proti jejich existenci a požadavky na stažení zesílily. Ministerstva financí, Státní banka československá a další státní orgány obdržely stovky dopisů s těmito požadavky. Přestože emise stokoruny nového vzoru (na rozdíl od předchozího) byla důležitá svou optimalizací pro strojové zpracování, byly tyto požadavky poměrně rychle vyslyšeny a tisk nové stokoruny byl 4. prosince 1989 zastaven.

Stokoruny s Klementem Gottwaldem pak platily do 31. prosince 1990. Od 1. ledna do 30. června 1991 byly vyměnitelné ve všech bankách, spořitelnách a poštách, od 1. července 1991 do 31. prosince 1991 jen v bankách a spořitelnách a od 1. ledna 1992 jen ve Státní bance československé, resp. od 1. ledna 1993 v České národní bance. Možnost jejich výměny skončila předčasně oddělením české měny od měny československé 8. února 1993. Současně s ukončením výroby stokoruny vzoru 1989 byly učiněny přípravy obnovení tisku předchozí stokoruny vzoru 1961, neboť bez nových dodávek tehdy nejpoužívanější hodnoty by se peněžní oběh dlouho neobešel. Protože již nebyla k dispozici dostatečná zásoba papíru s vodoznakem vzoru „hvězda v listu“, uskutečnil se tisk na papír s novějším vzorem vodoznaku „hvězda a list“. Proto byl další tisk označen jako druhé vydání, které bylo vydáno do oběhu 1. března 1990. Stokoruny vzoru 1961 platily pak až do česko-slovenské měnové rozluky, tedy do 7. února 1993, mimořádná výměna pak byla možná do 7. srpna 1993. Tato bankovka opatřená při měnové rozluce českým kolkem, který osvědčoval její platnost jen na území České republiky, pak platila až do 31. srpna 1993 a od 1. září 1993 do 31. května 1994 ji bylo možné vyměnit v České národní bance i bankách.

Ještě několik málo měsíců po listopadových událostech se předpokládalo, že bankovky nové emise, které byly v ten okamžik velmi mladé, v oběhu zůstanou a že bude stejným autorem vytvořena jen nová stokoruna. Státní banka československá přijímala „náměty pro přijatelná řešení stokorunové bankovky“. Na samotného Albína Brunovského se přímo obrátilo několik jednotlivců i skupin s dotazem, zda je ochoten připravit návrh nové stokoruny, přičemž nejčastěji zmiňovanou vhodnou osobností byl asi Karel IV. Autor potvrdil připravenost se novým návrhem zabývat, avšak ze Státní banky československé žádná taková objednávka nepřicházela. Velmi rychle bylo zřejmé, že se nezmění jen celková politická a kulturní orientace našeho státu, ale také jeho název a státní znak. Obíhající bankovky tak rychle zastaraly „morálně“, ale i technicky, neboť s rozvojem plnobarevných kopírek začaly být snadno padělatelné na těchto zařízeních, která začala být dostupná finančně i uvolněním přísné restrikce veškerých reprodukčních zařízení. Po zahájení ekonomické transformace pak byla zřejmá i nutnost doplnění nových nominálních hodnot.

Krátce po změnách názvu státu a státního znaku v roce 1990 rozhodla Státní banka československá o přípravě úplně nových emisí mincí i bankovek. Na mincích byla od roku 1991 provedena provizorní úprava odstraněním komunistických symbolů, úplně nové mince měly přijít do oběhu v roce 1993. Na bankovky byla v září 1990 vyhlášena soutěž na libreto (náměty lícních a rubových stran), v únoru 1991 soutěž na umělecké návrhy a první nová bankovka měla přijít do oběhu v roce 1992. Ani k jednomu však nedošlo, nové mince a bankovky vyšly až po zániku Československa jako platidla samostatné České republiky a Slovenské republiky. To už se však příliš vzdalujeme tématu platidel, s nimiž jsme (ne)platili v době převratu.

K připomenutí tehdejší situace v oběhu platidel nesmíme zapomenout na tzv. tuzexové poukázky či bony, oficiálně „odběrní poukazy podniku zahraničního obchodu Tuzex“, s nimiž se velká část naší veřejnosti setkávala celých 35 let až do léta 1992. Společně s bankovkami a mincemi volně směnitelných měn a několika dalšími platebními dokumenty (např. zahraničními cestovními šeky znějícími na konvertibilní měny i tuzemskými cestovními šeky znějícími na československé koruny, pokud byly směněny za konvertibilní měny) byly odběrní poukazy hlavním platebním prostředkem k nákupu zboží ve stále se rozšiřující maloobchodní síti prodejen Tuzex. Ty nejprve nabízely kvalitní československé exportní zboží (odtud Tuzex-tuzemský export), které vnitřní trh nenabízel vůbec nebo jen omezeně, postupně ale převážilo importní zboží z tzv. nesocialistických, ale i socialistických států.

Prodejny Tuzex byly původně určeny pro devizové cizozemce, kteří zde utráceli své valuty nebo bony vyměněné za valuty při návštěvě Československa, a devizové tuzemce, kteří získali devizové prostředky při dlouhodobých pracovních cestách jako mzdu nebo úspory stravného, jako honoráře, dary, dědictví, výživné apod., ale také za prodej valut či zlata Státní bance československé. Cestami sekundárními (od oprávněných držitelů bonů) či terciárními (od pověstných „veksláků“, kteří byli i přes hrozby vysokých trestů za závažné trestné činy vesměs režimem tolerováni) však bylo nakupování v Tuzexu postupně dostupné prakticky každému. Oficiální kurs tuzexové československé koruny (ve zkratce TKčs či TK) a československé koruny v zákonných penězích činil ve složitém systému kursů s devizovými prémiemi a přirážkami po většinu období existence Tuzexu 1:2, zatímco kurs na černém trhu se pohyboval kolem 1:5. Jiní než oprávnění držitelé získávali bony v rozmezí od 1:3 (od dobrých známých z řad oprávněných držitelů) do 1:7 (na černém trhu v dobách největší nejistoty). Kurs na černém trhu vytvářela poptávka, daná zájmem o jinak nedostupné zboží a jeho cena, kalkulovaná v Tuzexu jako jakási průměrná světová cena, což v závislosti na kursu nákupu bonů mohlo znamenat cenu nižší, než na vnitřním trhu.

Tuzexové poukázky jsou některými autory považovány za paralelní měnu, i když příznačnější je asi označení za paralelní platidla, neboť všechny obvyklé znaky měny „tuzexová koruna“ spíše neměla. Dobová legislativa i úřední praxe zdůrazňovaly zbožový charakter odběrních poukazů (např. text „…opravňuje jeho držitele uhradit kupní cenu zboží…“) a popíraly, že by šlo o peníze (např. text „…je neprodejný v ČSR/ČSSR…“). Podle jiných názorů šlo spíše o poukazy, podobné dnešním stravenkám či dárkovým poukazům některých prodejen, ačkoliv jejich postavení bylo v tehdejším ekonomickém systému velmi specifické a významné (jejich kurs byl v rozšířeném kursovním lístku Státní banky československé uveden vedle kursu československé koruny k zahraničním měnám). V každém případě je jim nutné přiznat paralelní oběh s československými bankovkami, státovkami a mincemi, i když legálně jen v omezeném okruhu tuzemských i cizozemských bank, státních podniků, obchodních společností a občanů.

Po společenských změnách v roce 1989, zejména postupným zlepšováním zásobování vnitřního trhu, rozšiřováním možností získání valut konvertibilních měn a možností svobodného cestování zájem o prodejny Tuzexu klesal a jeho poslání v nových podmínkách ztrácelo smysl. Prodej za „legendární“ odběrní poukazy byl ukončen 30. června 1992.

Odběrní poukazy Tuzex různých emisí a nominálních hodnot včetně kuriózní hodnoty 71,50 Kčs (někdejší protihodnota 10 amerických dolarů).

Jako určitou zajímavost, která se rovněž nepřímo váže k 17. listopadu 1989, je možné uvést i spekulativní prodeje pamětní mince. Dva dny před začátkem přelomových událostí 15. listopadu 1989 byla vydána pamětní stříbrná stokoruna k 50. výročí událostí 17. listopadu 1939. Mince byla ražena podle návrhu Jana Bradny v množství 67 000 kusů v běžné a 3 000 kusů ve špičkové kvalitě. Sběratelsky byla vždy běžná, její numismatická cena v běžné kvalitě obvykle převyšovala nominální hodnotu 100 Kčs jen o 10–20 %. V roce 1990 se v tehdy bouřlivě se rozvíjejících inzertních periodikách objevovaly inzeráty přibližného znění: „Prodám vzácnou pamětní minci vydanou k sametové revoluci za 7 000 Kčs“. Byl to již projev měnícího se ekonomického myšlení obyvatelstva nebo jen ojedinělý pokus podvodníků, kteří se najdou v každé době a v každém režimu?

Lícní a rubová strana pamětní stříbrné stokoruny k 50. výročí událostí 17. listopadu 1939.

Zdroj:www.cnb.cz

Autor článku: Jaroslav Moravec