Platidla v době převratu aneb čím jsme (ne)platili před čtvrtstoletím – část 1

Pro první část názvu tohoto příspěvku jsme si vypůjčili pojem, který používal po roce 1919 předchůdce naší centrální banky, Bankovní úřad ministerstva financí, pro bankovky a mince platné od okamžiku vyhlášení samostatného československého státu v říjnu 1918 do vydání definitivních československých platidel v průběhu roku 1919. V tomto případě tím rozumíme bankovky a mince, platné bezprostředně před a po událostech 17. listopadu 1989, které znamenaly nejen převratné společenské změny, ale předznamenaly i změny v hotovostním peněžním oběhu. U příležitosti 25. výročí událostí následujících po 17. listopadu 1989, tzv. sametové revoluci, si připomeneme tehdejší platidla a bezprostředně následující změny v jejich oběhu.

Soustava mincí byla stabilizovaná, i když jednotlivé mince pocházely ze čtyř různých emisí 50. – 70. let, a byla proto technicky i výtvarně nejednotná. Pro dnešního, ale i tehdejšího uživatele mincí je nepochybně zajímavý fakt, že nejnižší platnou hodnotou byly hliníkové (jedno)haléře, poslední pozůstatek emise mincí, připravených pro nechvalně známou peněžní reformu v roce 1953 z důvodu utajení v Sovětském svazu, v mincovně v Leningradu. Ačkoliv haléř se v peněžním oběhu již mnoho let neuplatňoval a naposledy byl pro reálný oběh ražen v roce 1963, Státní banka československá musela udržovat jeho zásoby jednak pro hotovostní vyrovnání některých plateb (např. za dodávky elektřiny), jednak k naplnění rozšířeného názoru, že pokud se koruna dělí na sto haléřů, musí existovat i haléř.

Hliníkové pětihaléře a desetihaléře, mosazné dvacetihaléře a mědiniklové padesátihaléře ražené podle výtvarně jednotných návrhů Františka Davida byly mincemi zavedenými v 70. letech právě jako náhrada za původní mince emise 1953. Koruna z hliníkového bronzu ražená podle nadčasového návrhu budoucí autorky památníku dětských obětí války v Lidicích Marie Uchytilové-Kučové s ženou sázející lípu se stala přirozeným symbolem československé „socialistické“ měny, stejně jako koruna Otakara Španiela z roku 1922 byla symbolem československé „prvorepublikové“ měny a koruna Jarmily Truhlíkové-Spěvákové je symbolem současné české měny. Stejně jako haléř platila od svého zavedení až do roku 1993 s třemi různými státními znaky na lícní straně – malým z roku 1920, „socialistickým“ z roku 1960 i „federativním“ z roku 1990.

Mědiniklová dvoukoruna Josefa Nálepy nahradila v roce 1972 nepopulární tříkorunu existující jak v podobě státovky, tak i mince, která byla hojně zneužívána v Německé spolkové republice v mincovních automatech, neboť její parametry, rozpoznatelné v zařízeních tehdejší úrovně, byly téměř shodné s parametry západoněmecké marky. Nejvyšší nominální hodnotou ve formě mince byla od roku 1966 mědiniklová pětikoruna Jiřího Harcuby, postihovaného v 70. letech za politické postoje zákazy realizace pamětních mincí, která se udržela v oběhu po celou normalizaci díky tiché dohodě Státní banky československé a federálního ministerstva financí. Připravovala se také desetikorunová mince, která by obíhala vedle desetikorunové bankovky a časem ji z ekonomických důvodů (podstatně delší životnost při srovnatelné výrobní ceně) nahradila, ale k jejímu vydání došlo až v říjnu 1990 po změně názvu státu a státního znaku.

Lícní a rubové strany mincí obíhajících na konci roku 1989 (nominální hodnoty zavedené před rokem 1960 byly platné ve dvou vzorech, starší vzory však již byly v oběhu vzácné, jednak přirozenou obměnou za novější ročníky, jednak v důsledku utajené akce v polovině 60. let, při níž byli na vytřídění starších vzorů nasazeni do provozů poboček Státní banky československé i odborní referenti a vedoucí pracovníci).

Stav soustavy bankovek byl poněkud složitější, neboť právě v té době probíhala dlouho připravovaná obměna všech nominálních hodnot. Z bankovek 60. a 70. let byly ještě platné modrá dvacetikoruna vzoru 1970 s Janem Žižkou, červená padesátikoruna vzoru 1964 s rudoarmějcem a partyzánem, zelená stokoruna vzoru 1961 s hutníkem a zemědělskou dělnicí a pochopitelně hnědofialová pětisetkoruna vzoru 1973 s vojáky a lidovými bojovníky Slovenského národního povstání, která nebyla nikdy obměněna. Naopak už neplatila (ale byla stále vyměnitelná) hnědá desetikoruna s dvěma mičurinkami, stažená v polovině roku 1988.

Lícní strany bankovek starších emisí obíhajících na konci roku 1989.

Od roku 1985 byly uvedené vzory postupně obměňovány za novou soustavu jednotného výtvarného a technického řešení, známou podle tvůrce výtvarných návrhů jako „emise Albína Brunovského“. V letech 1985–1989 byly postupně vydány modrá tisícikoruna vzoru 1985 s Bedřichem Smetanou, hnědá desetikoruna vzoru 1986 s P.O.Hviezdoslavem, červená padesátikoruna vzoru 1987 s Ľudovítem Štúrem, modrá dvacetikoruna vzoru 1988 s J.A.Komenským a nakonec zelená stokoruna vzoru 1989 s Klementem Gottwaldem. Novou emisi měla završit hnědofialová pětisetkoruna s motivem Slovenského národního povstání, k jejímu dokončení a vydání však po společenských změnách už nedošlo.

Lícní strany bankovek nové emise obíhajících na konci roku 1989 a lícní a rubová strana nerealizovaného výtvarného návrhu na pětisetkorunu.

Emise Albína Brunovského byla nejen mimořádným výtvarným dílem tohoto vynikajícího slovenského umělce, ale i nejlepším příkladem dokonalého grafického zpracování uměleckých návrhů pro specifický bankovkový tisk, přestože na něj nemohl být použit v té době již potřebný papír s lokalizovaným vodoznakem a ochranným proužkem. Vedoucí litograf atelieru Státní tiskárny cenin Ladislav Škarban pracoval se svými kolegy postupy, které již v té době mohly být považovány za zastaralé a překonané, ale technikou ruční kresby na skleněných deskách se docílilo výsledku, který pravděpodobně nebude nikdy překonán. Současně byly využity i staré litografické stroje konstrukčního stáří kolem osmdesáti let. Jedná se o poslední vynikající použití těchto strojů, možná i ve světovém měřítku, jelikož jejich práce byla již tehdy nahrazována výpočetní technikou.

Kromě giloší na všech hodnotách jsou nejzajímavějším prvkem lipové snítky na lícní straně stokoruny provedené plochým reliéfem. K jeho přípravě byl použit gilošovací a reliéfovací stroj rakouského systému Nadherny model 1910, který byl zakoupen pro gilošovací oddělení Tiskárny státovek Bankovního úřadu ministerstva financí (záhy přeměněné na Tiskárnu bankovek Národní banky Československé) v roce 1924. Návštěvníci budovy ústředí České národní banky (Na Příkopě 28, Praha) mohou vidět tento stroj v předtrezoří Expozice. Mosazný válec se vzorem lipových snítek, které byly jeho poslední prací, je stále nasazen v jeho reliéfovacím agregátu.

Motiv lipových snítek z lícní strany stokoruny – zleva výtvarný návrh Albína Brunovského, liniová rozkresba Martina Srba pro rytinu, vyrytý motiv v mosazném válci gilošírky Nadherny a výsledná podoba plochého reliéfu na bankovce vytištěná tříbarvovým měditiskem v zelené barvě.

Emise Albína Brunovského ale nevzbudila a dodnes nebudí pozornost úrovní výtvarného řešení a technického provedení, jako svou ideovou náplní, tedy konkrétně námětem lícní strany stokoruny – tzv. prvního dělnického prezidenta Klementa Gottwalda (náměty ostatních hodnot nebyly snad nikdy nikým považovány za kontroverzní). K pochopení důvodů, proč byla ještě v roce 1989 vydána bankovka s portrétem jednoho z představitelů stalinské éry tehdejších socialistických a lidově-demokratických států, je však třeba se vrátit šestnáct let zpět, do počátků tzv. normalizace – tak dlouho totiž trvala příprava této emise od prvotního projektu do vydání stokoruny.

V roce 1973 vypracovala Státní banka československá projekt nové soustavy bankovek, který byl několikrát pozastaven a zase obnoven a několikrát se změnila jeho ideová náplň i technické řešení. Projekt pracoval s pěti variantami ideové náplně. Ve variantě „Organizátor socialistického státu a výstavba rozvinuté socialistické společnosti“ měl být portrét Klementa Gottwalda na všech nominálních hodnotách. Jen na nejvyšší hodnotě, tj. tisícikoruně, měl být Klement Gottwald u tří dalších variant: „Vítězný boj pracujícího lidu za sociální a národní osvobození“ (motivem dalších hodnot byli Ján Nálepka, Julius Fučík, Karol Šmidke, Antonín Zápotocký nebo Zdeněk Nejedlý a Slovenské národní povstání), „Revoluční hnutí české a slovenské dělnické třídy“ (dále Štefan Major nebo Ján Osoha, Ladislav Zápotocký nebo J.B.Pecka, Marek Čulen, Jiří Wolker nebo Stanislav Kostka Neumann a Slovenské národní povstání) a „Výstavba socialistické společnosti“ (kde ostatní hodnoty měly mít vyjádření průmyslu, zemědělství, vědy, zdravotnictví a boje za společný stát jen alegorickými postavami). S Klementem Gottwaldem nepočítala jen varianta „Pokrokové tradice v rozvoji vědy a umění“, kde měli být ztvárněni Janko Kráľ, Božena Němcová, Ľudovít Štúr nebo P.O.Hviezdoslav, J.E.Purkyně, Slovenské národní povstání a J.A.Komenský.

Zprvu měla nejblíže k realizaci první varianta s Klementem Gottwaldem na všech hodnotách, podporovaná zejména z technických důvodů, později pak varianta dělnických vůdců. Podle ústní tradice nakonec zabránil realizaci nedostatek vhodných slovenských představitelů a požadavek na ztvárnění Vladimíra Clementise, který byl však pro jiné s Klementem Gottwaldem naprosto „neslučitelný“. V každém případě byla realizace této soustavy pozastavena v roce 1973 z několika ideových i technických důvodů. K obnově příprav došlo až v roce 1976 s tím, že nová emise bude vydána v letech 1979–1986, i když se tak v důsledku dalšího přerušení do roku 1983 stalo až v letech 1985–1989. Ideová náplň připravovaná od roku 1976 počítala s Klementem Gottwaldem už jen na jedné hodnotě – stokoruně. Na ostatních dostali přednost P.O.Hviezdoslav, J.A.Komenský, Ľudovít Štúr, alegorie Slovenského národního povstání a Bedřich Smetana. Výraznou převahu tedy získaly osobnosti vědy a umění, což byl významný odklon od původně preferovaných námětů a vítězství rozumně uvažujících tvůrčích kolektivů připravujících soustavu bankovek ve federálním ministerstvu financí a Státní bance československé. Samotné návrhy pak byly pořízeny v neanonymní soutěži, na niž navazovaly užší soutěže a po smrti dvou ze tří autorů nejlepších návrhů pak v přímém zadání Albínu Brunovskému.

Nejblíže realizaci byly návrhy Albína Brunovského (nahoře vlevo), Zdeňka Brdlíka (nahoře vpravo) a Jaroslava Lukavského (dole vlevo). Dole vpravo je realizovaný upravený návrh Albína Brunovského.

Zdroj:www.cnb.cz

Autor článku: Jaroslav Moravec