MĚNY A EMISNÍ BANKY - 4.

Právo vydávat peníze, určovat jejich soustavu, stanovit jejich náležitosti, ukládat jim nucený oběh, spravovat měnové záležitosti je výsostným právem státu, dříve královským regálem, nyní státním monopolem. Stát může toto právo uskutečňovat sám svými pokladnami nebo úřady, avšak zpravidla je přenáší na emisní banku, jejíž činnost a práva stanoví zákonem; dříve se totiž více věřilo akciové emisní bance než státu.

MĚNA A MĚNOVÁ JEDNOTKA

Pojem ,,měna ” je zhruba definován jako ,,peněžní jednotka, váhové množství zlata nebo stříbra (po roce 1945 jen zlata), které bylo zákonem stanoveno jako měřítko cen a tvoří základ měnové soustavy” nebo příliš úzce jako ,,druh peněžní soustavy” (bankovky, státovky, mince). Pokud se týká cizích měn, které se zúčastňují mezinárodního obchodu (peněžního obratu), mluví se o ,,cizí měně” a hotové peníze znějící na cizí měnu jsou ,,valuty”. Kromě polárních krajin a moří je svět rozdělen na státy, na jejichž území jsou zákonnými platidly peníze domácí měny, výjimečně také cizí měny, anebo jde o ,,měny smluvní”. Protože hodnota (kupní síla) různých měnových jednotek je rozdílná, vytváří se jejích vzájemný číselný poměr na základě váhového množství zlata v nich obsaženého – paritou. Parita je tedy číslo, které udává počet peněžních jednotek domácích vůči cizí měně, zhruba jak vidíme na kursovním lístku naší Státní banky československé nebo na turistických prospektech, kde se uvádí relace k celé řadě měn.  
V bankovní praxi se používají zkratky měnových jednotek a jejich dílů, a to buď jsou stanoveny zákonným předpisem (např. Koruna československá měla původní zkratku ,,Kč” stanovenou zákonem ze dne 10.4. 1919 číš. 197/19 Sb.) nebo jinými právními předpisy nebo je zavádí do praxe emisní banka. Název měnové jednotky se píše s malým začátečním písmenem (marka, frank, dolar), její zkratka velkým (Lit=italská libra, S=rakouský šilink, Ft=forint) a zkratka jejího dílu s malým (h=haléř, p=penny). Jde tu ovšem o čs. Zvyklost, avšak se zkratkami se setkáváme také v textu papírových peněz.   

EMISNÍ BANKA

Nebo emisní ústav, dříve také cedulová banka, má zpravidla, kromě obvyklých bankovních operací, právo vydávat své bankovky. Bankovkou rozumíme nezúročitelný dluhopis, druh úvěrových peněz, který byl dříve považován za náhražku peněz z drahokovu. Bankovky v oběhu jsou tedy dluhem (pasiva) emisní banky, která musí mít proti nim hodnotu ve zlatě nebo jiném krytí (aktiva), jak např. Uvádí krycí doložka na našich bankovkách. Emisní banky současnosti mají významnou úlohu v úvěrové soustavě státu a hospodářství tím, že za 1. vydávají bankovky, za 2. mají úlohu ústředních bank, které soustřeďují peněžní rezervy ostatních bank a poskytují jim podle potřeby své rezervy, za 3. provádějí peněžní operace spojené s plněním státního rozpočtu a jsou pokladními místy státu, za 4. spravují devizové hospodářství. Z těchto hlavních úkolů vyplývá, že jsou dokonale informovány o hospodářském dění a mají možnost zásahů. V kapitalistických státech jsou emisní banky buď akciovými, v nichž je stát kapitálově zastoupen nebo také bankami státními nebo smíšenými. Po II. Světové válce se činnost emisních bank přesouvá na peněžní politiku, která je charakterizována jako: stabilizace cen, vysoká zaměstnanost a vyrovnána platební bilance. Vyhovět všem těmto požadavkům je obtížné, a proto se neustále jedná a pracuje, co se má podporovat nebo obětovat a do jaké míry. Hospodářská a bankovní politika se vzájemně prostupují a také stále více používaný název ,,centrální banka” nebo,,státní banka” místo ,,emisní” ukazuje odlišnost poslání a postavení soudobé emisní banky. Je to její úvěr pro hospodářství, v kapitalistických státech přes obchodní banky, ve státech socialistických přímo.
Ve správě emisní banky má stát své zastoupení (guvernér, předseda, vládní komisař). U akciových bank před I. světovou válkou byly snahy, aby vliv státu na jejich správu byl co nejmenší, v zájmu pevné měny. O svém hospodaření vyhlašují emisní banky informace, v nichž je hrubá skladba aktiv a pasiv; mezi pasiva patří převážně bankovky v oběhu a pak základní kapitál. Dřívější politika tzv. Nezávislosti zpravidla ztroskotala ve vážných údobích, kdy stát potřeboval mnoho peněz (zbrojení, válka, investice) a opatřoval si je zadlužením u emisní banky nebo půjčkami, které emisní banka koupila, tj. Emisí bankovek na (často) neproduktivní výdaje státu. Někdy své výdaje stát platil emisí státovek; např. V naší I. republice v kritickém roce 1938 byly bankovky po 50 a 100Kč prohlášeny za státovky (asi 3,5mld. Kč), čímž bylo formálně zachráněno předepsané zlaté krytí bankovek, zaplacen u Národní banky čs. Tzv. ,,státní státovkový dluh” z roku 1919 a financována mobilizace. Ovšem dluh zněl na stát. 

STÁTOVKY 

Státovky jsou úvěrové peníze, peněžní znaky, které vydává státní pokladna, fyzicky třeba emisní banka. K státovkám také patří mince. U nás slouží (sloužily od r. 1919 do 31.12. 1972) k rozměňování bankovek a provádění drobných plateb. Jsou jako ,,státovky” označeny a společně s mincemi představují státní státovkový dluh, který je kryt majetkem státu a poplatnou silou jeho obyvatelstva. Peníze jsou také právní záležitostí. Emise a činnost emisní banky je stanovena zákonnými normami, čímž je vyjádřena státní svrchovanost v emisní činnosti. Ještě do nedávna ba i v současnosti (např, Turecko, Itálie) byla v textu bankovek citována příslušná zákonná norma. U nás tomu tak bylo až do roku 1945. Emisní banky mají totiž taxativně vypočítané úkoly, práva a povinnosti v příslušném zákoně. V současnosti jsou také emisní banky, které vydávají na svůj účet mince – jsou to tedy bankovky vydané v kovu. 

Zdroj: Julius Sém, Poznávame a sbírame papírové peníze